JUDr. Hana Tichá vystudovala práva v roce 1980 na Univerzitě Karlově. Jejím zaměřením jsou občansko-právní spory a celý svůj profesní život strávila v justici. Nyní působí na krajském soudě v Praze jako předsedkyně senátu.
Chtěla jste někdy dělat něco jiného z té škály právních profesí než soudkyni?
Ne. Už od počátku jsem chtěla soudit. Na střední škole jsme totiž museli v rámci výuky chodit na různé praxe, a když jsem byla ve třeťáku, dostala jsem se na třítýdenní praxi k soudu na Praze východ. Věnovala se mi tam jedna čekatelka, všechno mi vysvětlila a ukazovala a mně to hodně zaujalo. Vlastně jsem se na práva hlásila s tím, že chci soudit, takže jakmile jsem skončila se studiem, chtěla jsem se dostat k soudu, což se mi podařilo, jako čekatelka jsem se dostala na Krajský soud v Praze. Čekatelskou praxi jsem pak vykonávala i u Okresního soudu v Benešově a Praha-západ, kde jsem byla zvolena soudkyní. V roce 1993 jsem povýšila na Krajský soud v Praze a od roku 1995 jsem na tomto odvolacím soudě předsedkyní senátu.
Proč jste si zvolila jako své zaměření zrovna občanské právo?
Čekatelskou praxi jsem vykonávala dlouho a protože jsem uměla dobře psát na stroji, chodila jsem do jednacích síní zapisovat (to tehdy patřilo k běžné čekatelské praxi). Takhle jsem se zúčastnila řady trestních řízení, a to v těžkých věcech, jako byly vraždy, hospodářská trestná činnost apod. Nejdřív mě to bavilo. Později jsem čekatelskou praxi vykonávala v Benešově, kde jsem pracovala na občanskoprávním úseku, pomáhala jsem sepisovat návrhy ve věci péče o děti, dělala jsem samostatnější odbornou práci, chodila víc na civilní procesy, moje školitelka byla civilistka. Postupně jsem zjistila, že občanské právo je mnohem různorodější i zajímavější a zároveň se mi líbilo, že civilista si spor (strategii projednání) tvoří sám a právě na něm záleží, jestli projednání věci bude efektivní a povede k rychlému a správnému rozhodnutí. Vypadá to asi tak, že dostanete tzv. žiletku – tak říkáme tenkým spisům – kde je žaloba, listinné důkazy a z toho si musíte udělat představu, o co ve věci jde, o jaký nárok se jedná a na základě toho se rozhodnout, jaké důkazy je třeba provést, posoudit, jestli strany takové důkazní návrhy činí a podle toho se pak rozhodnout jak věc projednávat. Právě na tom, jakou přípravu si uděláte, záleží efektivita projednání. Mně osobně to připadalo jako výzva. Tím však nechci říct, že by trestní soudci měli rozhodování jednodušší, to ani v nejmenším, ale postup při občanskoprávním řízení mě víc lákal.
Jaké jste měla důvody, že jste si nezvolila třeba advokacii?
Ty důvody byly dva. Prvně jsem si říkala, že když je člověk na pozici soudce, má větší možnost hledat spravedlnost. Jako advokát musí hájit svého klienta, a to i když si myslí, že je to gauner. Nevěřila jsem, že bych to dokázala. Druhý důvod byl ten, že si neumím říct o peníze.
Přijde nebo přišlo vám třeba ze začátku těžké rozhodovat o sporech jiných lidí?
Musím říct, že tím, že jsem dlouho čekatelovala, už jsem se hodně těšila na to, až si budu moci zkusit souzení doopravdy. Byla jsem také moc zvědavá, jestli se splní moje očekávání, jestli to, jak jsem si souzení představovala, bude odpovídat skutečnosti. Moje očekávání se naštěstí splnila. Líbilo se mi, že práce soudce je velice tvůrčí činnost (alespoň já ji tak beru). Odpovědnost spočívá samozřejmě v tom, aby člověk vše udělal dobře řemeslně, tedy aby dokázal správně provést důkazy, zjistit skutek, dobře jej právně posoudit a navíc do toho vpravit morálku a spravedlnost, to vše je tvůrčí činnost. Takže odpověď na vaši otázku je – ne. Prostě při vědomí své odpovědnosti poctivě rozhoduji a nepřemýšlím o tom, jestli je to těžké nebo lehké.
Teď platí nový občanský zákoník, co si o něm myslíte?
Mně se v novém občanském zákoníku spousta ustanovení líbí, ale jeho přijetí považuji za špatné politické rozhodnutí, neboť po 20 letech právní nejistoty, kdy se nám od devadesátých let zákony měnily pod rukama, bude následovat dalších nejméně 20 let ještě větší právní nejistoty. V době přijetí nového občanského zákoníku se již situace v oblasti práva celkem stabilizovala, advokáti konečně po dlouhé době mohli odhadnout, jak s největší pravděpodobností spor dopadne a mohli tak klientovi lépe poradit. Tato situace se ale po přijetí nového občanského zákoníku změnila, protože k novým ustanovením samozřejmě neexistuje judikatura, je mnoho nevyřešených otázek, jejichž řešení přinese až praxe a to bude dlouho trvat. Navíc jsem přesvědčena, že zákonitě budeme my právníci dělat při aplikaci chyby, a to se negativně projeví v důvěře veřejnosti v právo. Připomíná mi to dobu, kdy jsme dělali restituce. Tehdy šlo o několik celkem jednoduchých zákonů se zcela jasným záměrem zákonodárce, rozhodovali jsme s maximální snahou to udělat dobře a třeba až po pěti letech jsme se z rozhodnutí nejvyšších soudů dozvěděli, jak to mělo být správně. S novým občanským zákoníkem to bude mnohem horší, protože je zde právní diskontinuita a navíc jde o mnohem obsáhlejší zákon, který zasahuje snad všechny oblasti života. Nový občanský zákoník je navíc podle mého napsán složitým až archaickým jazykem, který se mě osobně hodně těžko čte a je v něm hodně provolání, která dle mého názoru v textu zákona nemají co dělat.
Už jste se setkala v práci s novým občanským zákoníkem?
Ano, ve věcech péče o děti. V tom, co jsme ale zatím rozhodovali, žádná podstatná změna nebyla. Podílím se ale na přípravě metodiky k oceňování náhrady za trvalé následky škody na zdraví. Nový občanský zákoník ponechává výši náhrady škody zcela na úvaze soudu a zrušil vyhlášku o odškodňování, která dřív platila, aniž by ji nahradil.. V důsledku toho by se poškození obraceli na soud se všemi nároky, tedy i těmi, které dříve odškodnila pojišťovna, což by vedlo k velkému nárůstu soudních sporů. Navíc by zákonitě došlo k velkým rozdílům mezi rozhodováním soudů o výši škody, který by se mohl až po letech srovnat judikaturou. Takový stav nám připadá nesprávný, a proto se snažíme připravit metodiku, která by doporučovala soudům (pojišťovnám) postup, jak stanovit náhradu za trvalé následky vzniklé úrazem a bolestné.
Myslíte si, že by to tady mohlo fungovat lépe na základě precedentů jako třeba v Anglii?
To ne. Je tu historická tradice kontinentálního práva. Připadá mi nesprávné na ni roubovat anglosaský systém, který nestojí na psaném právu, ale na prestiži soudců a množství precedentů.
Jak se díváte z pohledu soudce na rozhodčí soudy?
Já se s takovým rozhodováním setkala jen v exekucích jako s připojeným spisem, který téměř nic neobsahoval. Nemohu tedy práci rozhodců posoudit. Já osobně bych chtěla, aby můj spor rozhodoval obecný soud a nikoli soud rozhodčí, protože v normálním soudním řízení má účastník, dle mého, více procesních práv.
Poslední rozhovor jsem dělal o mediaci, vidíte ji jako výhodu?
Abych řekla pravdu, moc pozornosti jsem jí nevěnovala, ale považuji za dobrý princip, když se strany pokusí dohodnout jinak než u soudu. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o placenou službu, tak k tomu lidé možná těžko budou hledat cestu, alespoň do té doby, dokud se o výhodách mediace společnost nedozví více. Častokrát se stává, že při soudním řízení zjistíme, že se strany ani nepokusily před soudním sporem dohodnout, že ani na takové dohodě nemají zájem. Účastníci mi někdy připadají jako takoví typičtí čeští furianti, kteří si myslí něco jako: „Počkej, já tě dám k soudu, a ten ti ukáže!“ Často jsou pak zklamaní.
Přikazovala jste někdy mediaci?
Působím na odvolacím soudě, kde již na mediaci není takový prostor. Měla by být hlavně využívána u soudu prvního stupně. Takže odpověď zní ne.
Jak vypadá váš typický pracovní den?
My máme trochu jiný rytmus než okresní soudy, které soudí dva dny v týdnu, a ostatní mají na přípravu. My soudíme jeden den v týdnu a zbytek využíváme na přípravu, studium spisů, psaní rozsudků. Všechny spisy, které jsou podle rozvrhu práce přiděleny našemu senátu, jako předsedkyně senátu projdu a pak je rozdělím mezi mě a dvě kolegyně – členky senátu. Věci k nimž není nutno nařizovat jednání (tzv. neveřejky), tedy například odvolání proti usnesením nebo jiným výrokům rozsudků, než je věc sama (třeba proti nákladům řízení nebo lhůtě k plnění), si každý člen senátu (včetně mě) nastuduje, připraví řešení a pak se sejdeme a jako senát je probíráme a domluvíme se na řešení. Podle toho pak ten konkrétní člen senátu napíše rozhodnutí, které já zkontroluji. U věcí, kde je nutno nařídit jednání (tzv. veřejek), každý člen senátu věc nastuduje, poté v senátě probereme podle potřeby problémy, které je nutno řešit a po dohodě se senátem se věc nařídí. Den před jednáním se pak senát sejde a podrobně probíráme všechny věci, o nichž budeme rozhodovat. V jednací den pak nařízené věci projednáme s účastníky. Následující den se snažím předchozí den rozhodnuté věci nadiktovat. V současné době nám napadá měsíčně asi kolem 50 až 55 věcí, přičemž se jedná jak o útlé spisy, tak o spisy o více než tisíci stranách. Měsíčně bychom měli rozhodnout nejméně stejný počet věcí, jaký nám napadne, žádoucí je, abychom jich rozhodli více.
Existuje v řízení před soudem něco, co se vám nelíbí nebo co byste změnila?
To je hodně široká otázka. Proces u nás je hodně složitý a formalizovaný. Myslím si, že by mohl být jednodušší, ale upřímně řečeno nevím, jak bych ho upravila, nejsem legislativec, netroufám si na to. Každopádně mi vadí elektronické spisy – mně osobně zaberou mnohem víc času. Například u papírového spisu se podívám na data doručenek a okamžitě vím, jestli je odvolání včasné a můžu se zabývat dalšími otázkami. U elektronických spisů je nutno každou doručenku jako soubor otevřít zvlášť a než se tak stane, uplyne mnohem delší doba než u papírového spisu. Nebo při listování papírovým spisem mrknutím oka vidím, jestli se jedná o listinu, která je pro rozhodnutí podstatná či ne. Při listování elektronickým spisem to z pouhého názvu souboru nepoznám a musím vše otevírat, což opět zabere mnohem více času. A to vše za předpokladu, že systém funguje; pokud se stane, že počítač tzv. spadne, tak se do elektronického spisu vůbec nedostanu.
Obecně se říká, že soudy jsou zahlceny žalobami, myslíte si, nebo říkali vám starší kolegové, že toho bylo méně? A proč si myslíte, že je toho tolik?
Bylo jich méně, ale ono záleží na období. Po revoluci byl velký nárůst způsoben restitucemi, kdy byla dána lhůta k uplatnění. Proč je nyní počet sporů velký nevím, možná proto, že se lidé u nás radši soudí, než aby se dohodli.
Jaký je váš pohled na české soudnictví?
Myslím si, že je lepší, než se o něm tvrdí. Nicméně já osobně bych se soudila jen v tom nejkrajnějším případě. Každé soudní řízení s sebou nese, podle mého, stres a v řadě případů i velká vydání, proto bych se snažila spor vyřešit nějakou dohodou – kompromisem. Pokud si někdo myslí, že je lepší jít k soudu než se domluvit, byť s nějakým ústupkem, tak se mýlí. Soudní řízení ze své podstaty není rychlé řešení, a to musím zdůraznit, že v současné době jsme, pokud jde o rychlost v celoevropské statistice prý mezi prvními deseti. Co se úrovně týče, tak si myslím, že přestože dochází k chybám, nejsme na tom tak zle, jak sdělovací prostředky tvrdí. Je pravda, že když budete chtít, najdete nějakou procesní vadu skoro ve všech rozhodnutích, což ovšem opět souvisí se složitostí procesu. Řekla bych, že obecně se občan v našem státě může dovolat svého práva řádně a v přiměřené době. Samozřejmě ale je co zlepšovat a jsem přesvědčena, že se o to soudci snaží.
Při svém prvním rozhovoru jsem se ptal advokáta, co pro něj znamená právo. Co znamená právo pro vás jako soudkyni?
Myslím si, že důležitější než právo je spravedlnost. Právo je pro mě prostředek k tomu, aby bylo dosaženo spravedlnosti.
Pamatujete si svůj první případ, který jste soudila?
Bohužel ne. Pamatuji si jeden z prvních, který mi hodně utkvěl v paměti, protože byl takový dobrodružný při jednání. Jednalo se o spor o vrácení daru, kdy dědeček daroval vnučce nějakou nemovitost. Následně si zlomil nohu v krčku a starala se o něj jeho druhá vnučka. Po čase podal žalobu na vrácení daru nejspíš na popud vnučky, která se o něj starala. Na jednání soudu ho přinesli do jednací síně. Zdravotně už na tom byl hodně špatně a při jednání neustále sklouzával z židle. S napětím jsem sledovala, jak postupně zajíždí pod stůl a když už mu byly vidět nad stolem jen oči, tak jsem upozornila jeho advokáta, aby klientovi pomohl; ten totiž tomu do té doby vůbec nevěnoval pozornost. Tak probíhalo celé jednání, kdy jsem kromě řízení jednání musela věnovat pozornost tomu, aby nám účastník nespadl ze židle a znovu si nezlomil nohu v krčku.
Když jste zmínila takovou situaci, je těžké udržet kamennou tvář při řízení?
Ono je někdy docela dobré, když se situace trochu odlehčí. Mně se jednou stalo, že mi situace při jednání připomněla jeden vtip a hrozně se mi chtělo smát. Vyřešila jsem to tak (to jsem byla ještě na soudu prvního stupně), že jsem ten vtip řekla a výsledek byl, že se konfliktní situace nějak uklidnila, připadalo mi, že právní zástupci začali více spolupracovat. I když to bylo nestandardní, tak si myslím, že jsem chybu neudělala.
Za Spolek českých právníků Všehrd,
Jan Faltus
Student druhého ročníku a člen Všehrdu. Po ukončení českokrumlovského gymnázia v roce 2011 nastoupil do prvního ročníku na plzeňské právnické fakultě, odkud po roce studia přestoupil do Prahy. Ve volném čase se hlavně věnuje závodnímu tancování (standardní a latinskoamerické tance) a také tvůrčímu psaní (v roce 2011 vydal vlastním nákladem knihu). Pro elektronický časopis Všehrd bude psát především rozhovory v rámci projektu Právnické profese.