Je o Vás známo, že poskytujete poměrně mnoho rozhovorů, Vaše názory lidi zajímají. Snažili jsme se připravit otázky, které Vám snad nejsou kladeny tak často, ale doufáme, že se nebudete zlobit, pokud se zeptáme na nějakou tradiční otázku.
Nebudu, protože si myslím, že to patří k práci, kterou dělám. Soudci by neměli jen říkat: „To jsem napsal do rozsudku, tak si to tam laskavě přečtěte.“ Předsedové soudů, a zejména těch nejvyšších, jsou vnímáni jako ikony justice a mohou přispívat k autoritě a důvěryhodnosti soudů, a také k pochopení mnoha kontroverzních rozhodnutí. Ostatně i náš soud má „své dny“, občas se nám také něco nepovede. Jestliže to ale dokážeme otevřeně přiznat, je to úplně jinak vnímáno, než kdybychom se tvářili jako nějaký „tajemný hrad v Karpatech“.
Na druhou stranu – čeho je moc, toho je příliš a také není možné vyjadřovat se kdykoli na jakékoli téma. K často kladeným otázkám a otřepaným tématům – já si myslím, že jsou věci, které je třeba opakovat. Jde například o stav právního řádu, jeho vývoj, chování institucí a jejich deficitů, organizace a uspořádání soudnictví. Soudci mají více než kdo jiný autentické informace o tom, jak to právo funguje nebo nefunguje.
Kromě toho, že jste soudcem a soudním funkcionářem, vyučujete také trestní právo na Západočeské univerzitě v Plzni.
Ještě stále. Už je to trochu ze setrvačnosti a chtěl jsem si od toho alespoň na čas odpočinout, ale přesvědčili mě, abych to ještě nedělal. Není vůbec jednoduché udržovat si zároveň odbornost v tom či onom.
Trestní a správní právo spolu ale do jisté míry souvisí.
To ano. Je to něco za něco. Stojí to úsilí, ale zároveň mi to dává komparativní pohled na právo hmotné i procesní, který je dle mého názoru důležitý. Člověk chápe souvislosti a chování práva jako celku, a to je zejména dnes, kdy je právo stiženo těžkým resortismem, důležité. Vnímat souvislosti, jednotu a bezrozpornost právního řádu jako jednoho z klíčových principů je, někdy možná chabou, obranou proti tomu, abychom se rozparcelovali do právnických mikrosvětů, které začínají již v jeho tvorbě a pokračují v jeho aplikaci a interpretaci. Na to se nabalí odborné komunity, které začnou hovořit svým vlastním jazykem a pohrdají všemi, kdo nejsou jejich členy. Vyvine se odborný slang, který se často transformuje při novelách do textů zákonů, a tím se vytvářejí naprosto umělé odlišnosti, které by tam za normálních okolností vůbec neměly místo. Ty jsou pak dobré jen na to, aby studentům při zkouškách pletly hlavy a učitelé je na tom mohli chytat.
Dá se říci, čím se cítíte být více? Soudcem, soudním funkcionářem, nebo akademikem?
Určitě soudcem. Vše ostatní jsou deriváty. Je pravda, že jsem dlouholetým soudním funkcionářem, ale stále to vnímám jako něco, co někdy přišlo a zase někdy skončí. A i během toho období nesmím přestat být soudcem, to vnímám jako důležité. Řada soudních funkcionářů, kteří přestanou být soudci, tedy přestanou denně rozhodovat, se úplně vzdálí tomu fundamentu. Člověk by jednoduše neměl být od fakulty až do důchodu nějakým funkcionářem. Zrovna tak akademická činnost. Je to něco, co je pro mě odvozené. Mám to rád, baví mě učit, přednášet, mluvit se studenty. Je to pro mě zpětná vazba. Poznáte jiný pohled na právo, zjistíte, jak funguje nebo nefunguje, když ho máte někomu vysvětlit, máte ho naučit, zkoušet z něj, odpovídat studentům na otázky po smyslu a účelu úpravy a následně si díky tomu na ně i sám odpovědět. Někdy zase zjistíte, že není možné odpovědět, protože vidíte deficity v právu. Takže i ta akademie je důležitým doplňkem, ač se opravdu necítím být právním akademikem. Při vší úctě ke všem akademikům – toto je něco, kde snad mohu uplatnit svoje soudcovské zkušenosti, předat je a zase získat reflexi. Pravá a poctivá akademická práce je však něco jiného, což si plně uvědomuji.
V době studií jste už věděl, že směřujete do soudnictví, nebo jste měl úplně jinou představu?
Snad ano, ale byla to chmurná doba a chmurná studia. Říkal jsem si, že v té nabídce by to mohlo být něco, kde si člověk mohl udržet určitou míru rozhodovací autonomie, nezávislosti, svobody. Což se mi naštěstí povedlo. Kdo říká, že to nešlo, nemluví pravdu. Když by člověk poznal, že je na něj neúnosný tlak, měl vždycky možnost zvednout se od stolu a bez následků odejít.
A dostávaly se k Vám v 80. letech zájmové kauzy, nebo je bral někdo jiný, vzhledem k tomu, že rozdělování věcí probíhalo odlišným způsobem?
To víte, že ty nejdůležitější případy si rozdělovali ti, kteří k tomu byli určení. Hlavní slovo zde měl předseda soudu. Těch takzvaných problematických případů však nebyla většina, šlo o situace spíše ojedinělé. Několik zájmových případů jsem zřejmě také soudil, asi jsem je však nerozsoudil dle toho, jaký byl zájem. Vzpomínám si na případ dvou disidentů. V jednom z plzeňských klubů tehdy připravili scénické provedení jednoho alba Franka Zappy a pochopitelně se neubránili různým metaforám, paralelám a narážkám na aktuální věci. Byli sledováni Státní bezpečností a ta jejich představení chtěla vyšetřovat jako protistátní činnost. Nesehnali však mnoho důkazů a nakonec byli kriminalizováni trestným činem výtržnictví. Skončilo to však zprošťujícím rozsudkem a po revoluci se oba disidenti stali poslanci České národní rady. Co se týkalo obecné kriminality, bylo vidět, že je zbytečně zesílena trestní represe a že jsou některé činnosti zbytečně kriminalizovány, že se určitým pachatelům navrhují přísnější tresty. To bylo v obžalobách cítit, i když to tam nebylo napsáno. Bylo třeba mít dobrý čich a takové věci vycítit.
Říkal jste, že již doba studií byla chmurná – když si odmyslíme dobovou situaci – v čem je, dle Vašeho názoru, výuka práva odlišná? Mám na mysli styl výuky, styl zkoušení, ale i třeba přístup studentů samotných.
Jestli je to úplně jiné nevím, ale stále tomu dosti podstatně chybí sepětí s praxí. Myslím si, že absolventi fakult (a je jedno jakých, my se setkáváme s absolventy všech právnických fakult) přichází do praxe nepřipraveni. Absolutně nepodceňuji teoretickou výuku, ale právnické studium je dle mého spíše memorování platného práva. To mi v situaci, kdy je právní úprava v neustálém pohybu, připadá jako plýtvání energií všech. Měla by se samozřejmě vyučovat historie, avšak ne dějepis. Třeba vývoj institutů, a to nejen z hlediska času, ale i prostoru. Mělo by se vyučovat právní myšlení, přednášet právo více komparativně. Absolvent by měl být schopen právo aplikovat a interpretovat. Právo je také polemika, nelze text zákona jen pasivně přejmout a papouškovat. Musím se ptát po smyslu a účelu zákona. Tím také vznikají konflikty o aplikaci a interpretaci – ty jsou důležité pro to, aby se právo posouvalo. Dnešní studenti mají výhodu v tom, že mají mnohem větší přístup k pramenům a zdrojům svého studia. Ti, kdo chtějí, mají přístup prakticky k čemukoliv, na co si vzpomenou.
Na složení NSS je vidět, že se snažíte, aby nebyl složen jen z kariérních soudců. Mezi soudci je tak i mnoho akademiků. Mají akademici oproti kariérním soudcům nějaké viditelné výhody?
Ano, mají výhody, ale mají i své limity. Mít profesorský soud také není dobře. Kouzlo je v tom promísení, v diskuzích, během kterých se neustále ovlivňujeme. Praktik třeba přijde s řešením, avšak akademik zdvihne prst a upozorní praktiky, že v širší souvislosti nemusí být navrhnuté řešení optimální, což může praktikům někdy ujít. Naproti tomu teoretik může přinést bizarní právní konstrukci, aniž by domyslel její praktické použití. A také pozor – nejde pouze o dva živly – kariérní soudce a akademiky. Jde také o lidi, kteří mají zkušenost například jako advokáti nebo legislativci. Je pak důležité tyto osoby spojit v určitá tělesa, do jednotlivých senátů, aby i tam byla názorová polemika, která může přinést vyšší kvalitu rozhodování.
Existuje něco, co mají společného všichni soudci? Jak se pozná dobrý soudce? Jaké předpoklady by člověk měl mít?
Jistě musí být výborně odborně vybaven, ale tu odbornost vždy nějak získáte, máte třeba i podporu asistentů a podobně. Soudce v sobě však musí mít navíc lidskou slušnost, toleranci, empatii, pochopení, musí být schopen soustavného pracovního výkonu. Musí být vytrvalý, houževnatý a schopný zkrotit svoje emoce. Sympatie a nesympatie musí odložit a nechat je stranou. Především však musí mít velký smysl pro spravedlnost a být schopen odolat „snadným řešením“. Měl by odolat tlaku, veřejnému mínění. Z velké části tedy záleží, jaký je to člověk.
Pevné hodnotové ukotvení je skutečně důležité. To také člověk nezíská výukou na fakultě. Základ je jistě v rodině, ve výchově, ale je třeba také jistá životní zkušenost. Je třeba si uvědomit, že soudce má velkou moc. A než tu moc získáte, než je vám propůjčena tím, že dostanete talár, jste nezávislí a rozhodujete o jiných, je docela dobré okusit si, jaké to je, když se rozhoduje o vás nebo o vašem klientovi. Citlivěji si uvědomíte dopady svých rozhodnutí. Soudce by neměl něco dělat proto, že může. A velká pravomoc znamená také velkou odpovědnost, i když si to možná někteří soudci občas neuvědomují. Každý jednotlivý případ může být z druhé strany naprosto fatální, ač pro soudce jde jen o řadový a zdánlivě rutinní problém.
Je podle Vás tedy lepší začít v advokacii, než hned po škole nastoupit na místo asistenta soudce?
Víte, to je individuální. Znám případy, kdy se někdo stane asistentem soudce a je z něj po čase dobrý soudce. Někdo z praxe se naopak dobrým soudcem nikdy nestane. Dle mého názoru je ale skutečně lepší, když se člověk nejprve dívá na talár, který nosí někdo jiný, než jej sám oblékne. Říkám to proto, že mluvím z vlastní zkušenosti. Soudcem jsem se stal poměrně brzy po tom, co jsem byl po škole justičním čekatelem. Tehdy mi bylo vše jasné, jako mladý soudce jsem byl suverénní. Jenže člověku to všechno časem dojde – čím více, toho máte za sebou, tím více začnete pochybovat a to období mě dodnes trochu straší. Zda jsem tehdy nerozhodoval příliš povrchně a nenatropil spoustu chyb z nevědomosti. Soudní rozhodování je jako jakákoli jiná lidská činnost. Je plná chyb a omylů. Nejsme žádní roboti, často také rozhodujeme na základě nejistých podkladů. Vycházíme z výpovědí lidí, kteří jsou také omylní a zapomnětliví. Důkazy jsou často nejisté a nejednoznačné. Z takových chatrných základů je těžké vytvořit nechatrné rozhodnutí. A k tomu je právě třeba jistá míra životních zkušeností a pochybností, aby si soudce uvědomoval, že to může být i jinak a nenechal se strhnout jednoduchým řešením. Jak říkám i svým studentům: Je velmi důležité, aby nebyl nikdo nespravedlivě odsouzen. Je lepší pustit na svobodu deset lumpů, než zavřít jednoho nevinného člověka.
Profese soudce je časově náročná. Nedávno jsem hovořila se soudkyní z civilního úseku krajského soudu, která mi řekla, že bohužel nemá čas číst spisy. Obdobné mi v létě řekl trestní soudce okresního soudu. Spisy si, dle svých slov, „jen tak prolítnou“ a přípravy na veřejná jednání tak nebývají dostatečná, což může být problém.
To je pravda. Jste-li stranou řízení, jste plně koncentrováni na svůj případ. Znáte fakta, víte, proč se soudíte, dokážete zkoncentrovat svoje myšlení, důkazy. Je to pro vás jedinečný případ v roce, někdy i životě. Soudce však má takových případů desítky měsíčně. Ta důkladnost, kterou bychom vyžadovali, je však v rozporu s tím, že den není nafukovací. A nelze po soudci spravedlivě požadovat, aby pracoval 24 hodin denně. Musí také žít. To je zase samostatné téma zanedbané justice. Soudce musí mnoho své energie věnovat balastu – administrativnímu, někdy i procesnímu. A nedostane se tak koncentrovaně k řešení otázek hmotného práva, k řešení toho, kvůli čemu vlastně lidé k soudu vůbec přišli.
Například v našem městě je vedle toho i problém s nízkou obsazeností soudu a naopak velkým nápadem.
To je problém, jehož vyřešení leží na státu. Jak k tomu přijdou lidé. Vy když přijdete na poštu, tak ať podáte dopis v Praze, v Chebu nebo v Jeseníku, máte přiměřenou jistotu, že druhý, třetí den přijde na jakékoli místo v republice. A to je to jen „hloupá“ pošta. Takhle by měla být vybavena i soudní soustava – aby řízení trvalo všude zhruba stejně dlouhou, přiměřenou dobu, v obdobné kvalitě. Soudce si nemůžete vybrat dle toho, jak je spravedlivý a rychlý, a o to větší odpovědnost tak leží na státu. Je třeba provést inventuru justice a zaměřit se na problémy, které české soudnictví provází. Je například důležité mít funkční pravidla určující věcnou a místní příslušnost soudů, sledovat nápad na jednotlivé soudy a jejich demografickou situaci. Soudnictví je třeba komplexně zanalyzovat – a data na to máme. Změna by měla být kontinuální, koncepční, odborná. Avšak na ministerstvu se mění lidé až příliš často a zabývají se i jinými tématy. Nástupce nenaváže na předchůdce. A změny, které se v justici provedou, se projeví až po čase. A i naopak – když se něco neudělá a nechá se to vyhnít, také se to ukáže až časem. To je pro jednotlivé politiky také nepopulární. Přes všechny experimenty, které zde kdy kdo udělal, je však to, že se stále soudí, takový malý zázrak. Řada soudců není s podmínkami své práce vůbec spokojena a mnoho z nich v sebeobraně okorala, zcyničtěla. Je to těžké. Muselo by se začít reformou práva jako systému, pokračovat reformou jednotlivých institucí. Je to nadstranický a nadčasový úkol, který se snad jednou, cestou postupných kroků, podaří naplnit.
Máte pocit, že je zde prostor pro zásadní zlepšení? Po tolika letech formalistického procesu?
Podle mě ano, procesní řády navázané na velké rekodifikace kodexů mají společné styčné body. Mají mnohé stejné nebo obdobné instituty. Jsou to například lhůty, zastoupení účastníka, rozhodnutí a jeho náležitosti, opravné prostředky a další. Všechny tyto instituty mají, nebo mají mít společné principy. Odlišnosti pak mají přicházet jenom tam, kde jsou skutečně funkční a jsou vlastní jen tomu či onomu řízení, jako je například vazba v trestním řízení. Odlišností by zdaleka nemuselo být tolik, kolik jich je dnes uměle vytvořených. Je to možná jen myšlenka, které se můžeme zasmát a zapomenout na ní, ale já si skutečně myslím, že je zbytečné mít tolik procesních předpisů, kolik jich máme právě díky zmíněnému resortismu. I na těch fakultách, koneckonců, by se dalo vyučovat procesní právo jako celek, jen s určitými oborovými nuancemi. To ale jen tak říkám a vím, že z toho nic nebude.
Jak časově náročná je konkrétně Vaše práce, složená z několika činností?
Jako předseda soudu nemám samozřejmě stejné rozhodovací zatížení, jako ostatní soudci. Ale přeci jen – jsem předsedou rozšířeného senátu, jsem členem volebního senátu a čtvrtým členem tříčlenného senátu. Naštěstí je ale náš soud jak administrativně, tak odborně vybaven, máme své asistenty, výkonnou soudní kancelář, dobrý informační systém, oddělení dokumentace a analytiky jako další expertní pracoviště, takže soudci nemusí dělat žádný „balast“ a mají určitý komfort pro svoji práci. Přál bych si, aby tyhle možnosti měli všichni soudci, protože pak by jejich efektivita byla někde úplně jinde.
Nejvyšší správní soud ostatně i studenti vnímají jako velmi dobře fungující instituci. Myslíte, že jste jako předseda dělal něco jinak oproti tomu, jak funguje například Nejvyšší soud?
V tom ovšem musíme být spravedliví – já jsem měl úplně jinou a vlastně jedinečnou možnost. Většina soudů, které tedy existují, tady existují odnepaměti, nebo vznikly nějakou transformací a už jsou nějak uspořádány. Náš soud vznikl skoro „na zelené louce“, s desetiletým odstupem od vzniku České republiky a přijetí české Ústavy, vznikl v Brně. Zpočátku to bylo určité personální, prostorové i materiální provizorium. Od začátku tak bylo jasné, že do toho půjde jedině někdo, kdo je entuziasta, což byl základ, se kterým se pak dá něco dokázat. A zkušenost ze soudů, kterými jsem prošel, mě vedla k tomu, pokusit se vnitřní uspořádání toho soudu nastavit tak, aby bylo trochu jiné. Aby fungovaly týmy, kde kolem soudce je odborný kruh jeho asistentů a dobře fungující soudní kancelář, aby soudci měli dostatek informací a potřebnou techniku – například to, aby soudci měli vlastní notebook, byla svého času v justici naprostá rarita.
Dodnes existuje určitý duch toho soudu, setkáváme se i v mimopracovním čase, máme pověstné společné večeře, diskuse. To myslím, že je jiné. Ale nechci to nějak lacině srovnávat s Nejvyšším soudem, oni měli úplně jinou výchozí situaci. Je ale pravda, že v něčem skutečně záleží na předsedovi soudu, v dobrém i ve zlém. I u nás byly mnohé věci, které soudci nevítali – třeba webové stránky, kde dnes najdete všechno: všechny rozsudky, medailonky všech soudců včetně jejich tváří – to bylo něco úplně nového. Zpočátku to pro soudce možná bylo trochu nepříjemné a vyvíjelo to na ně určitý tlak, který se snad ale nakonec projevil v kvalitě práce a důvěryhodnosti soudu.
Je nepochybné, že jste za jedenáct let na Nejvyšším správním soudu něco vybudovali. Máte ještě nějaké další profesní ambice?
To víte, že ano. Pořád je to mladá instituce, jedenáct let není nic. A Nejvyšší správní soud není celé správní soudnictví, takže teď také hodně přemýšlíme o tom základním článku – krajských soudech. Kromě procesního vztahu na ně v podstatě nemáme formální vliv – na to, jak budou uspořádány, jak budou obsazeny. Přesto se jim ale snažíme poskytovat určitou odbornou podporu v podobě školení, seminářů, naše expertní pracoviště pracují i pro ně, otevřeli jsme jim všechny naše databáze, iniciovali jsme změnu procesních předpisů, aby se práce mezi krajské soudy rovnoměrněji rozložila. Vidím to jako spojené nádoby. Když to nefunguje na tom základním článku, u nás už se to nedožene. Teď například pracujeme na společném informačním systému a dalším krokem by měl být elektronický soudní spis, protože teď kdo má spis, pracuje, a kdo nemá spis, čeká. Můj cíl je, aby řízení před soudem trvalo jen tak dlouho, jak vyžaduje komunikace s účastníky řízení. Správní soudnictví má ostatně pro efektivní řízení dobré předpoklady, nejsou tu fenomény provázející obecné soudnictví, jako například účastníci, kteří se vyhýbají řízení.
A co vaše osobní ambice? Uvažujete třeba o Ústavním soudu jako o možné variantě?
Občas se mě na to někdo zeptá, jako teď třeba Vy. Osobně mě velmi těší, že Nejvyšší správní soud je určitou „zásobárnou“ ústavních soudců, někteří soudci už tam jsou, jiní tam směřují, což je dobrá vizitka. Ale já myslím, že našemu soudu mám rozhodně ještě co dát.
Když mluvíme o Ústavním soudu, jak myslíte, že se bude dál vyvíjet příběh „Slovenských důchodů“?
Především si myslím, že je škoda, že ta situace vůbec nastala. Soudci na obou stranách možná měli mít více vzájemného respektu. A považuji za trochu nešťastné, že dva vysoké vnitrostátní soudy přenesly svůj spor k Soudnímu dvoru Evropské unie. To může být nešťastný precedent pro jiné případy, kdy bude zpochybňována role Ústavního soudu. Jsou to nevyřešené otázky, které nemohou mít jednoznačné řešení, a nemůže zde být jednoznačný vítěz. Není tu jeden hierarchicky uspořádaný právní řád, na jehož vrcholu by byla jedna určující instituce. Jednotlivé jurisdikce se vždycky budou navzájem ovlivňovat a vždy mezi nimi bude nějaký dialog. Z případu česko-slovenských důchodů bychom si měli vzít ponaučení, protože nadělal spíše zlou krev, než skutečný efekt.
Máte pocit, že přístup Nejvyššího správního soudu k evropskému právu je „přátelštější“, než přístup Ústavního soudu?
Rozhodně ano. Ale chápu to, Ústavní soud nemůže před Soudním dvorem úplně „sklopit uši“, pak už bychom nemohli mluvit o suverenitě státu. Nakonec Ústavní soud se chová podobně jako jeho vzor v Karlsruhe, který také občas „zařinčí zbraněmi“ – byť v některých případech byl náš Ústavní soud možná o něco méně zdrženlivý. Každopádně i na konkrétní judikatuře nebo například na podávání předběžných otázek je vidět, že Nejvyšší správní soud je s Lucemburským soudem ve větší interakci.
Dostává se evropské právo i do povědomí stran řízení před Vaším soudem?
Ano. Veřejná správa i jednotlivci, zastoupení advokátem, určitě mnohem více argumentují evropským právem nebo judikaturou.
Říká se, že soudci správních soudů jsou také v evropském právu vzdělanější, než soudci civilních nebo trestních soudů.
To je pravda, ale je to logické. Není to tak, že by byli soudci obecných soudů nevzdělaní, ale ta materie, kterou projednáváme, je výrazněji než cokoliv jiného ovlivněna evropským právem. Proto je také počet předběžných otázek pokládaných správními soudy ve srovnání s ostatními soudy nepoměrně vyšší.
Je pro českou veřejnou správu ve výsledku přínos evropského práva pozitivní?
Nakonec je pozitivní. Při tvorbě práva jsme si možná mnoho věcí zkomplikovali, ale ve výsledku se ve veřejné správě přibližujme určitým standardům a je to poznat.
Máte pocit, že za těch jedenáct let, co v České republice funguje správní soudnictví, se veřejná správa posunula znatelně k lepšímu?
Tak velkým optimistou nejsem, ale jak jsem již řekl, právě třeba v oblasti daňové správy je to markantní změna. Je organizována poměrně hierarchicky a jednotně. Správa sociálního zabezpečení už trochu kulhá, ale jsou oblasti, kde je rozhodováno dekoncentrovaně a tam se často setkáváme s nepochopením, či ignorací naší judikatury. Průřezovým příkladem může být svobodný přístup k informacím. Ač má judikatura jasnou linii, je zde rezistence veřejné správy jak jí nevyhovět, nepřizpůsobit se jí.
A podobnou rezistenci vykazují samotné soudy.
To je pravda, výborný postřeh.
Když vyhotovujete rozsudek, přemýšlíte i o tom, že judikatura Nejvyššího správního soudu působí na správní praxi a jednou se bude Vaším odůvodněním argumentovat?
Ano, samozřejmě. Jsme nejvyšší soud, takže máme prostřednictvím nástrojů, kterými disponujeme, sjednocovat. A ve srovnání s obecnou justicí nesjednocujeme jen soudní praxi, ale i chování veřejné správy. Jsme soud, takže máme poskytovat ochranu právům, ale velmi důležitý vedlejší efekt je kontrola veřejné správy. Vidíme, a je to dobře, že veřejná správa sleduje naši judikaturu a analyzuje ji – možná víc, než my sami. Bylo období, kdy se ji snažila ignorovat a argumentovala, že se týká jen konkrétního případu, nebo pro ně byla naše judikatura tak nepřijatelná, že dosáhli změny zákona, aby ji eliminovali. Ale převážný trend je, že se veřejná správa přizpůsobuje tomu, co se v judikatuře dočte a co účastníci řízení požadují. Markantní je to třeba v daňové správě, kde už jsme skutečně respektovanou institucí.
Nebráníme se ani tomu, že relativně pravidelně děláme odborná setkání v trojúhelníku, např. daňoví poradci – daňová správa – soudci. Každý si samozřejmě hájí své pozice, ale kvalita praxe se stále zvyšuje. Takže když formulujeme nějaké rozhodnutí, tu sjednocující funkci v hlavách máme a vnitřně si testujeme, jak se to rozhodnutí bude chovat v různých situacích. Přemýšlíme také třeba o tom, jaké bude mít rozhodnutí rozpočtové dopady, jsme si vědomi toho, že řadou rozhodnutí můžeme například zkomplikovat uskutečnění důležitých staveb, nebo v rozhodování o volebních věcech a věcech politických stran přímo zasáhnout do soutěže politických sil. Musíme si být vědomi dopadů našich rozhodnutí a poměřovat je.
Může Vám v tom osobně pomoci Vaše přímá zkušenost ze státní správy?
Dobrá je znalost. Ale žádná zkušenost se nesmí v soudcovské práci projevit jednostranně tak, aby se dostala do podoby předporozumění pro jednoho nebo druhého účastníka sporu. Jsme soudci a musíme naprosto nestranně rozhodovat.