Přinášíme vám již druhý rozhovor z cyklu právnických profesí. Tentokrát jsme se sešli s prezidentem Notářské komory ČR doktorem Martinem Foukalem. V útulné kavárně na břehu Vltavy jsme si povídali o jeho profesních začátcích, o činnosti notářů a nezapomněli jsme se zeptat ani na názor na rekodifikaci. Jaká je v příštích pěti letech možnost stát se notářem? Co dělá notář ve své profesi nejčastěji? A jak se člověk dostane k vyznamenání za zásluhy za Rakouskou republiku? I to se dočtete v tomto rozhovoru.
Prý jste chtěl být profesionální hudebník. Nám na fakultě říkali, že práva jdou studovat tři typy lidí. Prvnímu typu nešla na gymnáziu matematika, druhý měl umělecké ambice, ale postupem času si uvědomil, že je poměrně obtížné se tak uživit, a k třetímu typu patřili lidé, kteří chtěli být právníky už od mala. Řekl byste, že patříte k tomu druhému typu?
Já jsem kombinací prvního a druhého typu. Navíc pod tlakem rodiny jsem byl nucen, abych něco vystudoval. Rodiče mi řekli, že muzika není řádné povolání, nezajišťuje žádnou stabilitu a jistotu, takže něco poctivého vystudovat musím. Hudba, respektive hraní, vlastně znamená, že si někdo hraje a ten, kdo si hraje, přece nedělá nic pořádného. Rodiče se na hudbu dívali jako na moji zájmovou činnost a ne na něco, čím by se dalo uživit. To byla pravda, takových kapel, jež se u nás mohly muzikou živit, bylo opravdu málo. Je sice pravda, že jsem měl profesionální zkoušky u Pražského kulturního střediska, což znamenalo, že jsem mohl hrát za peníze, ale peníze se vydělávaly těžko, poněvadž příležitostí bylo málo a navíc, když člověk hrál při studiu, musel nějak rozložit síly přiměřeně tomu, co je prioritou. Avšak po celou dobu studia jsem pevně věřil nebo spíš doufal, že přijde nějaká opravdová muzikantská nabídka a že práva studuji jenom kvůli tomu, abych si prodloužil mládí a vytvořil si prostor i čas pro tu svou očekávanou příležitost. Jenomže ona nepřišla, tedy nepřišla ve chvíli studia, což bylo dobře, protože bych zřejmě nedostudoval. Počkala si až na chvíli, kdy jsem už byl státním notářem v Benešově. To už ale bylo pro mne notářství na prvním místě.
Říkal jste, že jste studoval spíš tak, abyste měl vystudováno něco pořádného, a nakonec jste se dostal do pozice prezidenta Notářské komory ČR v roce 1993, kdy ze zákona vznikla. Každého asi napadne, že k tomu, aby se někdo dostal tak daleko, musel být vynikající, nebo alespoň nadprůměrný student. Byl jste takový?
V žádném případě. Je pravda, že mě zaujalo to, co je základem studia práv a vůbec právní kultury u nás, tedy římské právo. Za velkého přispění pana profesora Kincla, který toto téma přednášel s obrovským zaujetím a skvělým přednesem, jsem si dokázal představovat Římany, jak žijí v logicky uspořádaném právním světě. Po skončení tohoto cyklu přednášek a úspěšné zkoušce, jsem nabyl dojmu, že je zbytečné se cokoli dalšího učit, protože všechno ostatní může římské právo jenom deformovat. Měl jsem pocit, že už to nikdo nedovede vymyslet lépe, než už bylo vymyšleno. Upřímně řečeno, dodnes koketuji s úvahou, zda mnoho jednoznačných zásad nebylo zbytečně opuštěno. Právo se rozdrobilo na jednotlivé obory a tak se běžně zneužívá nepřehlednosti zákonů a právních předpisů k prosazení dílčích zájmů. Tím narážím na některé poslance, kteří – aniž by měli jakékoli znalosti z právní kultury u nás, tak prosazují nekompatibilní prvky anglosaského práva s právem kontinentálním, nebo jsme svědky lidové tvořivosti. Dívají se občas na detektivky z amerického prostředí, a napadne je, že by se dal obdobný problém u nás řešit stejnými prostředky, jako to viděli na obrazovce.
Nejspíš každý má nějaké představy o své budoucí práci, často bývají zkreslené, měl jste i vy nějaké takové?
Když se blížil závěr studia a má “muzikantská šance“ pořád nepřicházela, říkal jsem si: „Co vlastně budu dělat?“ Chtěl jsem mít čas na muziku a zároveň jsem v té době závodně lyžoval, takže jsem hledal takové zaměstnání, kde to bude tolerováno, a protože o státním notářství se tehdy mínilo, že je to takový lepší poštovní úřad, kde se jenom něco razítkuje, píší se víceméně v ustálené podobě nějaké smlouvy a projednává se dědictví, a tak jsem o tom začal přemýšlet. Dokonce se naskytla příležitost, že můj tatínek mě odvedl ke svému kamarádovi, notáři, na Praze západ, se kterým jsem si o tom promluvil, a protože mi přislíbil, že by šlo tolerovat moje zájmy, rozhodl jsem se, že se o to pokusím. Nebylo to však tak jednoduché. Výkon státního notářství byl totiž spojován i s výkonem politické funkce sloužící budování socialismu a můj kádrový profil společně s rodinnými vazbami tomu neodpovídaly, tak to bylo jen tak tak, že jsem se vůbec notářským čekatelem stal.
Tehdy nás nastupovalo poměrně hodně. Byli jsme jedna silná generace. Bylo příjemné, že jsem se setkal se spoustou svých vrstevníků a práce se mi zdála zajímavá, nicméně jsem to moc neprožíval, protože jsem měl stále úplně jiné – muzikantské vize. Když uběhly první dva roky končící justiční zkouškou, jež dopadla dobře, nastal opravdu zlomový okamžik. Musel jsem někde nastoupit jako státní notář. V Praze nebylo místo, tak jsem byl přidělen na Krajský soud v Praze na trestní oddělení. Měl jsem tam dělat zapisovatelku. Nicméně když zjistili, že jsem zapisovatelka bez znalosti psaní na stroji, přesunuli mě na oddělení, kde se cenzurovaly dopisy do vězení a z něj. Občas jsem chodil doprovázet opuštěné protějšky, většinou do pankrácké věznice nebo do Ruzyně, a musím říct, že to na mě působilo nesmírně depresivně. Naštěstí se v brzké době objevilo uvolněné místo na Státním notářství v Benešově, kde jsem potkal pro mne na naprosto osudové lidi, doktora Šešinu a doktor Jindřicha, kteří pro notářství žili. Já jsem to však pořád nebral vážně a měl jsem pocit, že jezdím do Benešova na výlet, ale když jsem viděl, s jakou radostí a láskou i dovedností svou práci dělají a jaký je v tom hluboký smysl, tak jsem začal vnímat hluboký smysl a genialitu myšlenky notářství, jež mě následně také úplně pohltila. Uvědomil jsem si, že to je práce, které za sebou nechává nějaký výsledek, vytváří ve společnosti pocit právní jistoty, který je ztělesněný v listině, kterou právě sepsal. Viděl jsem archivy pozemkových knih, které byly výsledkem práce notářů předchozích generací, a začal jsem si uvědomovat, že tato profese odpovídá mé povaze. Je to vlastně hledání smíru, kompromisu, naslouchání lidem. Rozhodně to není vykonávání nějaké otrocké činnosti. Například když někdo přijde s úmyslem vydědit potomka, tak hned nesednete a napíšete listinu, to ne. Musíte toho člověka vyslechnout, zjistit souvislosti, pochopit vztahy v rodině a navrhnout řešení, které by vedlo k výsledku, po němž opravdu touží, aniž by musel použít takovouto vyhraněnou formu, která často vede k dlouhým soudním sporům.
Člověk asi musí být z části i psychologem, když musí vysvětlovat lidem, že to, co chtějí, asi není zrovna optimální řešení.
To je pravda. Notář by měl projevovat i nějaké životní zkušenosti, které na počátku nemá, ale může je rychle získat díky příběhům ostatních kolegů, kteří se často rádi o ně podělí. Prostřednictvím životních příběhů druhých se může člověk poučit a vyhnout se chybám i ve vlastním životě. Například v dědických řízeních se snažím dědice orientovat na princip vyšší spravedlnosti, tedy nejen vnímat zákonné nároky, ale i další vztahové rodinné souvislosti a mám vždy pocit uspokojení, když se to povede, což mi na notařině připadá krásné.
Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník, jsou tam některé pasáže, které by se vám líbily nebo nelíbily? A co říkáte na to, že notáři budou moci dělat přímé zápisy do Obchodního rejstříku, vidíte to jako práci navíc, nebo jako něco, co umožní zrychlení rejstříkové agendy?
Třeba úprava dědictví dává více možností a více odpovídá reálnému životu.
Vzhledem k tomu, že notář je oprávněn sepisovat veřejné listiny a je také povinen provádět kontrolu zákonnosti v rámci sepisování listin o právním jednání, je nadále zbytečné, aby docházelo k přezkumu těchto notářských zápisů soudem, nebo jiným orgánem. Tedy při zakládání obchodní společnosti je přímý zápis notářem do Obchodního rejstříku logický, správný a jsem za tuto úpravu rád. Je to vstřícný krok k podnikatelské veřejnosti, aby nedocházelo ke zbytečným časovým ztrátám. Věřím že po uvedení do praxe se Česká republika v žebříčku časové náročnosti na založení kapitálové obchodní společnosti posunula dopředu. Nesmí se ale zapomenout, že k zápisu do obchodního rejstříku je třeba splnit i další podmínky. Jistý čas si vyžaduje např. vyhotovení živnostenského listu a podobně.
To, co se však nepovedlo, je úprava obsažená v zákoně o soudních poplatcích která obsahuje ustanovení, že poplatníkem soudního poplatku za provedení zápisu do Obchodního rejstříku je notář. Je zcela nelogické, a navíc se to nachází v pasáži týkající se řízení před soudem na návrh. Jenomže návrh se nepodává a řízení se nevede. Je velmi podivné, že by notář měl mít povinnost zaplatit tento soudní poplatek, aniž by zákon řešil, jak notář poplatek od toho, kdo o úkon požádal, vybere. Podle stanoviska ministerstva financí k tomu ještě notář vybere DPH. U založení společnosti s ručením omezeným činí nyní soudní poplatek šest tisíc korun plus DPH. Podle mého názoru to nemůže být soudní poplatek za řízení, pokud jej soud nevede. Mělo by se jednat o přímou náhradu za vedení Obchodního rejstříku Ministerstvem spravedlnosti a to určitě v nižší výši, nežli je soudní poplatek, za řízení, které soud opravdu vede. Pokud by tato platba byla dále označena jako soudní poplatek, pak za zápis do rejstříku provedeného notářem bez návrhu a bez řízení před soudem. Jako zásadní změnu současné úpravy je třeba provést v osobě poplatníka. Nemůže jí být v žádném případě notář.
Jak byste motivoval studenty právnických fakult, aby se rozhodli právě pro oblast notářství, když je profese notáře nejhůře přístupná, je nejdelší čekací doba pro připuštění koncipienta ke zkoušce a pak se ještě nejdéle čeká na jmenování. Numerus clausus je nejplnější ze všech profesí a navíc se říká, že se profese dědí.
Profese notáře se nedědí, ani nekupuje. Zaslechl jsem spekulace o tom, kolik stojí notářský úřad, dokonce se tvrdí, že se cena pohybuje v řádu milionů. Já jsem tím vždy pobouřen a říkám, že dokud budu prezidentem Notářské komory, nedopustím, aby byl konkurz jakkoli a kýmkoli ovlivňován. Jsem rád, že to můžu po celou dobu dvaceti let potvrdit a že se tak nikdy nestalo.
K otázce dostupnosti stát se notářem mohu říci, že je pravda, že jsme byli jedna generace, věkový rozdíl mezi námi činil většinou tři až pět let. Tomu tedy odpovídá šance těch, co mají dnes do notářské profese namířeno. Během následujících pět až deseti let dojde k razantní generační obměně. Mnoho kolegů odchází do důchodu předčasně s vědomím, že nová právní úprava klade na každého právníka velké nároky. Ale zcela nezávisle na této skutečnosti během posledních tří let ukončilo činnost čtyřiačtyřicet notářů a přicházejí další žádosti o odvolání z funkce notáře, takže strach nová generace o naskytnutí příležitosti k uplatnění mít nemusí. Je třeba si však uvědomit, že vedení úřadu není jen o znalosti práva, ale i o manažerských schopnostech. Je třeba zvládnout problematiku pracovních vztahů, odpovědnost za výchovu koncipientů a podobně. Na okraj poznamenám, že Notářská komora ČR dosud nepřijala vlastní etický kodex, přistoupili jsme ke kodexům evropského notářství a světové organizace notářství s vědomím, že je nutné na naše koncipienty působit vlastním příkladem a že sebelepší etický předpis sám osobě problém chování nevyřeší.
Zákon stanoví, že k notářské zkoušce může být uchazeč připuštěn po třech letech notářské praxe a po dalších dvou je možné podat přihlášku ke konkurzu. Mezi vítězi konkurzu je většina těch, kteří překročili věk třiceti let. Počet notářských úřadů je k dnešnímu stavu čtyři sta padesát. Odhaduji, že v nejbližších pár letech ukončí svoji funkci notáře více než 100 kolegů, tedy šance schopných mladých lidí na uplatnění je vysoká. Nicméně bych si nepřál, aby najednou všichni brali útokem notářské kanceláře s tím, že se chtějí stát notářskými koncipienty, že jsem Vám to v tomto rozhovoru řekl. Kvalita studentů je velmi rozdílná a k výkonu notářské profese je třeba mít určité předpoklady, které prostě nejsou každému dány. To není žádná kritika. Někomu více bude odpovídat pozice státního zástupce, někdo se více hodí do advokacie, někdo má vhodné předpoklady pro funkci notáře. A je mnoho těch, kterým bude nejvíce vyhovovat pozice zaměstnance, ne zaměstnavatele.
V jednom článku, který jsme četli na internetu, jste řekl: „Nechovejme se podnikatelsky, ale služebně.“ Jak jste to myslel?
No, jednoduše. Kdo se uchází o pozici notáře s vidinou, že rychle zbohatne, tak ať se o notářství neuchází a raději na ně rychle zapomene. Takhle to nechodí a není tak nastavený ani notářský tarif. Nejde si „vyzobávat“ činnosti, které jsou efektivní, lukrativní. Notář nesmí úkon odmítnout, tedy ani v případě vysoké náročnosti a minimální odměny. Na něčem tzv. zbohatnu a na něčem prodělám. Je to princip vyšší spravedlnosti, ale časem se i příjem notáře dostane do správné rovnováhy. Zatím nikdo nezkrachoval, každý notář se uživí a dokáže financovat i režii kanceláře, což si mohu vyložit tak, že je systém odměňování správně a přiměřeně nastaven. Notářství je prostě služba. Je potřeba mít na mysli, že člověk, který za vámi jde, má nějaký problém. Má obvykle starosti, očekává vaši pomoc a s tímto vědomím je potřeba k němu přistupovat. Pokud mi jej účastník sdělí, postavíme se proti problému společně. Až jej vyřešíme, dostanu zaplaceno, ale ne tak, jak bych si přál já, nebo on, ale tak, jak to říká vyhláška. Je to případ od případu. Mohu dělat na složitém dědickém řízení tři roky, nechám na tom spoustu času a nakonec dostanu od státu pár set korun, protože bylo dědictví předluženo, vedle toho mohu dělat bezproblémový případ týkající se dědictví, kde je jeden dědic, do pozůstalosti náleží hodnotný majetek a po dvou jednáních bude řízení ukončeno. Může se zdát nespravedlivé, že podle notářského tarifu bude činit odměna notáře – soudního komisaře, několik desítek tisíc.
Kdybyste měl říct nějakou činnost, kterou jako notář děláte nejčastěji, jaká by to byla?
To je těžké zobecnit. Jediné, co všechny notáře ve všech regionech spojuje, je dědická agenda, ale soudní komisariát je pouze navazující činností na notářskou. Když se podíváte do zákona o notářích a jejich činnosti, nenajdete tam ani tečku o dědictví a soudním komisariátu. Tajemství se skrývá v § 4, jehož prostřednictvím se dostanete do občanského soudního řádu, odtud se přes § 38 dostanete do širokého, rozkošatělého stromu právní úpravy týkajícího se řízení o dědictví.
Dědické spisy jsou přidělovány notářům podle předem stanoveného rozvrhu práce, který dělá předseda krajského soudu na celý rok dopředu. Například v obvodu Prahy východ, nebo západ, připadá na jednoho notáře dědických věcí měsíčně velmi málo a jejich těžiště náplně práce spočívá v listinné činnosti. Na některého notáře přichází průměrně deset věcí měsíčně, zatímco v malém okresním městě jich může jeden notář mít okolo třiceti. V Praze je zase o to více věcí obchodních, nebo úschov, notářských zápisů s doložkou přímé vykonatelnosti a podobně. Takže se dá těžko říct, co notáři dělají nejčastěji.
Z pohledu laika se jeví nejčastější činností ověřování listin. Co to je vlastně ověřování listin? Jedná se o druh osvědčení. Jde- li například o legalizaci, osvědčuji, že někdo se přede mnou na listinu podepsal nebo podpis uznal za vlastní. Tato doložka je veřejnou listinou se všemi jejími významnými důsledky.
Vy máte rakouské vyznamenání za zásluhy, jak člověk něco takového získá?
Abych se přiznal, také mě návrh na propůjčení tak vysokého státního vyznamenání od prezidenta republiky zaskočil. Pokusím se to však vysvětlit. Když se u nás připravovala cesta k obnovení svobodného notářství před rokem 1993, byli jsme inspirováni především úpravou Rakouska a naší prvorepublikovou úpravou. S kolegy z Rakouska jsme byli, (a stále jsme), ve velmi úzkém vztahu. V té době, když se u nás projednávaly všechny předpisy, diskutovali jsme o úpravě rakouského notářství, které se vyvíjelo bez přerušení se zachováním tradice. České notářství mělo příležitost, aby vzniklo na nových, moderních základech a tak jsme čerpali z poznatků i z jiných zemí, nejen Evropy i celého světa. Naši kolegové z Rakouska to s námi velmi prožívali a sledovali vývoj vznikající naší právní úpravy, která se stala i příležitostí k revizi právní úpravy v Rakousku. Bylo tedy zajímavé a zcela překvapující, že prezident rakouské Notářské komory přišel s touto myšlenkou ocenit české notářství rakouským státním vyznamenáním za přínos pro Rakousko, neboť jsme se stali tentokrát my pro ně inspirací.
Ocenili jsme i my Rakušany za jejich pomoc?
Obecně u nás platí, že na ocenění často zapomínáme, vděk se moc nenosí, zato aktivně kritizujeme, pokud se vše úplně nezdařilo. Myšlenka na uznání práce někoho jiného, než té vlastní, je považována za ztrátu času. Úspěchy nikoho nezajímají, zájem vzbuzuje opak – neúspěchy. A tak myšlenka ocenit přínos rakouského notářství prostřednictvím prezidenta Rakouské notářské komory, nikoho ani nenapadla. Je skutečností, že se o notářství příliš v médiích nemluví, což ale s ohledem na zájem o negativní zprávy je vlastně dobrá vizitka. Pro mě osobně je důležitý společenský přínos této profese, protože vytváří právní jistotu tak důležitou pro klidný život.
Velice děkujeme za velice příjemné setkání i poskytnutý rozhovor a přejeme Vám do roku 2014 jen vše dobré, jak v profesním, tak i v osobním životě!
Za Spolek českých právníků Všehrd,
Jan Faltus a Klára Švandelíková