S Vladimírem Lajskem se setkávám v kanceláři Všehrdu, kterou jako jeho bývalý funkcionář velmi dobře zná. Ihned mi třeba ochotně vypráví příběh spjatý s legendárním všehrdím praporem, který vidí viset zarámovaný na stěně. Traduje se o něm, že se pro něj v dobách komunismu cíleně na fakultu vrátil tehdejší starosta spolku, přičemž utíkal před StB oknem. Vladimír Lajsek je taktéž součástí minulosti Všehrdu, ovšem o poznání bližší. Nyní působí v justici a jako oblíbený učitel občanského práva. V plánovaném seriálu rozhovorů s někdejšími členy spolku tedy začínáme právě s ním.
Působíte zatím jako interní doktorand na katedře občanského práva a Ústavu práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního. Proč jste se rozhodl věnovat právě těmto dvěma pracovištím?
Ve skutečnosti zrovna toto nebylo úplně moje rozhodnutí. Má prvotní idea po návratu ze zahraničních studií byla pokračovat na této fakultě v doktorském studijním programu. A chtěl jsem se zabývat současnými otázkami patentového práva. Měl jsem pocit, že by mohl být takový výzkum přínosný. O tom, že budu přidělen ke dvěma pracovištím naráz, jsem se vlastně asi trochu paradoxně dozvěděl od komise až v den přijímacího pohovoru. Patrně to souvisí s nastavením akreditace. Ale já jsem nakonec rád, že to tak dopadlo. Mimo fakultu se totiž v praxi zabývám hlavně občanským právem. Díky katedře jsem dostal možnost občanské právo vyučovat, za což jsem docela rád. Vlastně se kvůli tomu možná začínám více profilovat spíše tímto směrem.
Z toho, co říkáte, mě napadá, jestli kvůli tomu nemohou vznikat nějaké problémy, když jste činný takto na dvou pracovištích naráz?
Ani bych neřekl, že by vznikaly přímo problémy. Spíše občas určité nejasnosti. Např. se muselo vyřešit, z čeho budu skládat státní doktorskou zkoušku … (krátce se zamyslí) Přičemž v den jejího konání se tak trochu ukázalo, že tato nejasnost přetrvala i tak (směje se). Potom se mi zdá, že občas jednotlivá pracoviště nevědí, do jaké míry vlastně pod které z nich spadám. Ale to je možná jen moje zdání. Obecně bych ale řekl, že kvůli tomu žádné zásadní problémy nevznikají. Mám to štěstí, že oba vedoucí daných pracovišť (prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. v případě katedry občanského práva a JUDr. Tomáš Dobřichovský, Ph.D. v případě Ústavu práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního – pozn. redakce) jsou gentlemani, se kterými se vždy dalo v případě nejasností dohodnout.
V čem tedy vlastně Vaše práce na fakultě spočívá?
Řekl bych, že asi nemá moc smysl zde detailně řešit, co doktorské studium obnáší. To lze vyčíst z fakultních předpisů. Navíc současné vedení fakulty se mi jeví jako velice progresivní, když pořádá pro zájemce různá informativní setkání, což lze jedině ocenit. Pokud jde ale o moji činnost, tak já jsem doktorandem interním. Moje práce proto spočívá hlavně v seminární výuce a ve vědecké činnosti, při níž se věnuji svému disertačnímu projektu a publikování odborných textů.
Ráda bych se zkusila zaměřit na tu výuku. Často se říká, že učit v rámci doktorského studia je řehole …
Vážně? A kdo to říká? (směje se) Mně si tedy aspoň v tomto ohledu nikdo z kolegů nestěžoval, že by bral výuku jako řeholi. Ovšem když se nad tím tak zamyslím, tak asi rozumím tomu, jak to myslíte. Je totiž pravda, že studenty není vůbec snadné zaujmout – získat si zkrátka jejich pozornost. Potíže s tím mívají i zkušenější kolegové. Tam se potom skutečně asi snadno stane, že se ta výuka stát řeholí může.
Pokud jde ale zrovna o Vaše semináře, tak z dostupných reakcí se zdá, že Vám studenti tu pozornost docela rádi věnují.
(Rozhodí ruce a usmívá se) Tak tady asi patrně narážíte na výsledky jisté ankety, že … (směje se).
Ano, přiznám se, že narážím na výsledky nedávného studentského hodnocení kvality výuky, kde jste se umístil v rámci všech učitelů této fakulty na celkově druhém místě.
Tak tady je třeba hlavně podotknout, že to pořadí vyučujících nevychází z oficiální části té ankety. To až potom zpracovává ze soukromého zájmu kolega dr. Antoš (JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D., LL.M. z katedry Ústavního práva a státovědy – pozn. redakce) a výsledky publikuje na svém facebooku. Takže já bych vlastně ani neřekl, že by se o nějakém pořadí tady na fakultě obecně vědělo.
Takže ve Vás takový výsledek nevyvolal vůbec žádné emoce?
Emoce rozhodně vyvolal. Hlavně překvapení. Rozhodně jsem totiž netušil, že se umístím až takhle vysoko. Zvlášť, jak mi jedna moje studentka psala v rámci gratulace, už po prvním semestru, co jsem vůbec začal učit. Také jsem byl vlastně jediným učitelem povinného předmětu, který se na špici umístil. Okolo byli spíše učitelé výběrových předmětů. Říká se totiž, že tam se dá získávat lepší hodnocení snáze. U povinných předmětů je rozsah témat daný, ale výběrový předmět si může každý uzpůsobit podle sebe, což pak může víc bavit i studenty. Ale je otázka, co všechno se z toho dá vyvozovat.
Jak to myslíte?
(Chvíli se zamyslí) Jde o to, že se to dá pořád hodnotit jen jako výsledek jednoho hlasování. Větší relevanci by mělo teprve to, kdyby se to snad stávalo nějak opakovaně. Takhle se k tomu dá zkrátka pořád přistupovat jako k výstřelku, nebo anomálii. Já se stále vlastně teprve ‚učím učit‘. Ano, já vlastně tím, že učím jiné, učím sám sebe. Jsem pořád teprve na začátku. Občas cítím, že by mi mnohdy bohatší praxe pomohla. K tomu se ale teprve budu muset dopracovat. I cesta dlouhá tisíce mil musela začít prvním krokem. A mně nezbývá, než dávat dále nohu před nohu.
Takže se Vám občas třeba stane, že po hodině nejste se svým výkonem úplně spokojen?
Ano, i to se samozřejmě stává. Kolega Michal Urban (JUDr. Mgr. Michal Urban, Ph.D. z katedry politologie a sociologie – pozn. redakce), který se zabývá výukou práva, říkal, že tohle se občas stává každému. Já navíc dost pozoruji i to, jak jsou jednotlivé skupiny navzájem od sebe rozdílné. Ne, že by byly horší nebo lepší. Ale různě se v nich prostě učí. Obvykle se také najdou jednotlivci, jimž zkrátka učitelův styl nesedne. S tím se ale asi nedá nic dělat. Nikdy se totiž nedá zavděčit úplně všem.
Rozhodně se z té ankety ale dá soudit, že z nějakého důvodu jste takové hodnocení dostat musel. Zamýšlel jste se třeba nějak nad tím, proč studenti Vaše semináře tak kladně hodnotili?
To je otázka spíš na moje studenty. Pokud bych to měl hodnotit ze svého pohledu, tak já se inspiroval Konfuciem. Ten říkal, že to, co lidé slyší, to hned zapomenou. Co vidí, to si zapamatují. Ale to, co si člověk sám vyzkouší, tomu rozumí. Takže se snažím o kombinaci teoretického výkladu podpořeného prezentací a praktické stránky, na které studentům ukazuji, jak tu teorii vlastně aplikovat. A nechávám je, aby na to zkusili přijít sami. K výuce se pak snažím mít prostě pozitivní přístup. Zkrátka mě tak nějak zajímá to, jak vlastně učím. Snažím se vcítit do toho studenta. Přemýšlím o tom, jaké má zhruba dosavadní povědomí a jak mu látku vysvětlit tak, aby ji co nejlépe pochopil. V tomto ohledu jsem se snažil ptát sám sebe, jak toho co nejlépe docílit. Tak jsem si vybral nejdostupnější cestu. A sice odpozorovat metody jiných vyučujících, které jsem sám zažil a jejichž výuka mi vyhovovala. A pokusil jsem se soustředit na to, jak to vlastně dělají, že jsou dobrými učiteli.
Mohl byste jmenovat někoho konkrétního?
Ale jistě. Nevím, jestli si hned takto narychlo vzpomenu na všechny, ale napadá mě třeba prof. Skřejpek. Od něho jsem si chtěl vzít to, jak dokáže studenty zaujmout. Když si tak rozebereme situaci, tak studenty prvního ročníku podle jejich ohlasů studium moc nebaví. Ovšem s výjimkou jednoho předmětu – římského práva. A já bych řekl, že je to hlavně zásluha prof. Skřejpka. Také se mi vždy líbilo, jak všechno ilustroval na příkladech. To já dělám také. Snažím se zkrátka o maximální názornost. Dále u prof. Dvořáka jsem se chtěl inspirovat lidským přístupem, který se mi vždy velice zamlouval. To jsem zase kombinoval s přístupem ke studentům u prof. Kuklíka a doc. Wintra. Nemohu rozhodně zapomenout na doc. Kyselu, který byl asi mým vůbec nejoblíbenějším učitelem. Na něm jsem vždy oceňoval hlubokou erudici, a také styl humoru (usměje se). A hodně jsem čerpal z doc. Bílkové. To je podle mě nejlepší učitelka na celé fakultě. Ona má jednu neuvěřitelnou vlastnost. Ta i kdyby přednášela třeba o anatomii slimáků, tak to bude pořád zajímavé. Z toho všeho jsem se já snažil vycházet. Šlo mi ale spíš o inspiraci, nikoli jen o kopírování někoho jiného. Takže jsem k tomu všemu samozřejmě přidal pár svých vylepšení, abych se odlišil. Nemá totiž zase cenu jít jen slepě s davem. To by ty studenty dovedlo jen tam, kam ostatní. Já je ale chci motivovat k tomu, aby se nebáli jít někam, kde ještě nikdo nebyl.
Pozorujete nějakou změnu v aktivitě studentů na semináři od doby, kdy jste studoval v nižším ročníku magisterského studia Vy sám?
Změnu nepozoruji. Co ale často slýchám od jiných kolegů, tak ti si občas postěžují nad tím, jak je to s těmi studenty těžké. Třeba v tom, že právě moc aktivní nejsou. Já mám tedy ale úplně jinou zkušenost. Nevím, třeba je to tím, že zrovna jen ke mně chodí samí geniální studenti (směje se), ale já si na jejich nízkou aktivitu vůbec stěžovat nemůžu. Právě naopak, přijde mi, že studenti jsou aktivní, jsou zvídaví, často mají bystré podněty a otázky. Vůbec se docela hodně ptají. Občas i na velice sofistikované teoretické problémy, na které není možné ihned bez hlubšího rozmyšlení odpovědět. Jde asi možná opravdu jen o to, dokázat je zaujmout.
Přijde mi docela sympatické, že i přes to kvalitní hodnocení jste docela sebekritický.
Děkuji (usměje se). Já to beru tak, že snažit se neustále o optimalizaci je pozitivní. Nechci zase usnout na vavřínech a rezignovat na další rozvoj. Člověk, který se nerozvíjí, je totiž mrtvý. Zároveň z té ankety nechci podlehnout sebestředné marnivosti. Současný papež třeba o takových lidech říká, že je v jejich nitru ukryta jen veliká bída. A je lepší být přičinlivým, než bídným, že? (směje se) Co je ale hlavní, a co se snažím mít na paměti, tak to je nedopustit, abych třeba té anketě až příliš podléhal a dostal se nedej bože do jejího područí. Nesmím se cíleně chovat tak, abych od studentů dostával jen dobré hodnocení. Učitel totiž musí být občas schopný dělat i nepopulární věci. Třeba hodnotit špatně výkony, které jsou špatné.
Plánujete, že byste na fakultě zůstal nastálo?
Slovo ‚plán‘ bych řekl, že má přílišné konotace se slovem ‚závazek‘. Zkrátka by z toho už čišelo jakési odhodlání. Já to spíš ale zvažuji jen jako možnost. Jsem zastáncem toho, že každý člověk má ve světě nějakou úlohu, nebo chcete-li, smysl své existence. Ten mu ale nemusí být nutně ihned zřejmý. Často ho teprve potřebuje odhalit. A jak říkal jeden z mých oblíbených psychologů Abraham Maslow: „Čím člověk může být, tím musí být.“ Takže já se teprve vlastně snažím postupně objevovat to, čím vlastně ‚můžu být‘. Tedy to, co je mojí životní rolí. Domnívám se, že pokud to člověk nenajde, tak asi nenaplní vlastní možností. Říká se, že hřbitovy jsou plné lidí, kteří celý život žili pod svoje možnosti. Když se tam člověk zkusí projít, tak je tam spousta jmen, o kterých nikdo nikdy nic neslyšel. A nějakou dobu po jejich smrti si na ně mnohdy třeba už ani nikdo nikdy nevzpomene. A to třeba tito lidé žili to, čemu se obecně říká ‚dobrý život‘. To znamená, že měli třeba rodinu, práci apod., ale přesto jim něco chybělo.
To je docela hluboká úvaha. Lze to chápat tak, že – zkusme si to pojmenovat třeba jako seberealizaci – upřednostňujete před tím ‚dobrým životem‘? A spočívá seberealizace nutně jen v tom, že člověk vejde ve známost?
Pozor, to nikoli! Vezmu to popořadě. Mohl bych vyjít z § 3 odst. 1 občanského zákoníku, kde se hovoří o garanci práva člověka brát se o vlastní štěstí. A já myslím, že přesně o to by se měl i každý snažit. Řekl bych, že do toho vlastního štěstí patří jak ten dobrý život, tak i seberealizace. To je prostě přirozená lidská potřeba. To asi můžeme často sami cítit, že můžeme být frustrovaní, když není tato potřeba uspokojena. Já si navíc myslím, že dobrý život ani seberealizace se vzájemně nevylučují. Zkusme si představit situaci: dejme tomu, že máte ráda bonbóny a čokoládu. A teď si představte, že by Vás třeba někdo nutil si mezi tím vybrat. Tedy že byste se musela něčeho z toho vzdát. Ale před takový výběr se často možná stavíme sami. Co když je to jen umělá překážka? Kdo říká, že nemůžeme mít jak bonbóny, tak čokoládu? Proč bychom se prostě místo nutnosti výběru nemohli sami sebe zeptat: „Jak to udělat, abych mohl mít bonbóny i čokoládu?“ A pokud jde o tu druhou část, tak samozřejmě není nutné, aby člověk vešel ve známost. Řekl bych ale, že je dobré, když je aktivní. Ve známost vejdou jen ti, kteří dosáhnou toho, že se takříkajíc stanou ‚ideou‘. Zanechají po sobě nějaký odkaz, který slouží ostatním. Prostě něco, co přetrvá poté, kdy zemřou. To je podle mě asi možnost, jak se může stát člověk dokonce nesmrtelným! To už ale zjistil Gilgameš dávno před námi (směje se). Abych to nějak uzavřel, dá se říct, že asi jen málokdo se stal nesmrtelným svojí leností. Takže já vidím klíč k seberealizaci v té aktivitě. Pro někoho je to třeba i klíč k nesmrtelnosti.
Dobře, ale Vy zatím tu možnost setrvání na fakultě berete jako bonbón nebo čokoládu?
Ano, mě to rozhodně baví. A možná i proto to studenti tak oceňují. Myslím, že Steve Jobs říkal, že pokud neděláme to, co nás baví, tak v tom nikdy nebudeme dobří. Nicméně mé případné setrvání na katedře nezávisí jen na mně. Záleží i na vedoucím katedry, jestli si mě bude chtít nechat.
Tak pokud máte ve výuce takové výsledky, pak by se mohlo zdát, že takové lidi by si vedení spíše mělo chtít nechávat, nebo ne? Narážím tím opět na tu anketu.
Nejsem vedoucí katedry, takže k tomu já skutečně asi nemohu nic dalšího říct.
Ještě by mě zajímala Vaše dřívější činnost ve Spolku českých právníků Všehrd. Vnímáte nějak posun od doby, kdy jste v něm byl sám činný?
Spolek je samosprávným svazkem členů, a proto se jeho směřování nebo vyznění navenek vždy odráží právě od současných členů. Zrovna u Všehrdu se totiž i přes jeho dlouhou tradici můžeme docela přít o tom, jaká je vlastně jeho idea. Ví tohle vlastně vůbec někdo, jaká je idea Všehrdu? Ono by se dalo dokonce říct, že ta se časem mění. Však uvažme sami. V době jeho vzniku v polovině 19. století to byla touha po vzdělávání studentů práv v rodném jazyce na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. Taková idea je už nyní passé. V době před druhou světovou válkou to pak byl dokonce i český nacionalismus, který zasahoval do extrémní části spektra. Tam se asi vracet nechceme, že? Obecně se ale tvrdívalo, že mezi ideje Všehrdu patří tradice, vlastenectví a dále konzervatismus, nebo pravicové ideologie obecně. Znamená to ale, že ve vedení spolku nemůže být aktivní sociální demokrat, popř. občan jiného státu, než České republiky, což už se také stávalo? Asi by se dalo shrnout, že vlastní ideu Všehrdu vždy vytváří současná generace jeho členů.
Ano, o to mi přesně šlo. O srovnání Vaší a současné generace členů.
Když jsme spolek kdysi přebírali, tak měl asi jen kolem deseti členů a příliš aktivní nebyl. To ale byla ideální příležitost k pokusu o jeho pozvednutí. Doufám, že nebude příliš troufalé, když řeknu, že to se tehdy docela povedlo (směje se). Všehrd byl najednou nejaktivnějším spolkem na fakultě a byl o něho velký zájem. Počet členů se raketově zvýšil, a to až někam za stovku. Naší hlavní snahou zkrátka byly ve směru ven aktivita a pořádání zajímavých akcí, ve směru dovnitř potom pokus o vytváření přátelské atmosféry. Zkrátka společenství, kde se budou lidé cítit dobře. Jak se ale spolek rozrostl, tak už to asi nebylo úplně tak udržitelné. Více členů s sebou totiž nese zákonitě i více zájmů. Mám dojem, že spolek se dost vzdálil z těch kolejí, do nichž jsme ho tehdy posadili. Současná situace mi tak trochu vzdáleně připomíná svár mezi populáry a optimáty, když si vypůjčím antické přirovnání. Spolkoví „populárové“ jsou takříkajíc „nakloněni lidu“. Snaží se o lidovější pojetí. Berou spolek jako společenství lidí a jejich snahou je právě ta přátelská atmosféra. „Optimáti“ by naopak spolek raději řídili stroze jako firmu. Soustředí se na výsledek, cesta k němu už tak důležitá není. Vycházejí asi z toho, že Všehrd je vlastně často brán i jako spolek elitní. Oba dva ty přístupy mají něco do sebe, takže nelze paušalizovat, že by byl jeden lepší a druhý horší. Nicméně já bych se ještě rád pozastavil nad tou elitou (poposedne si dopředu). Já jsem totiž vlastně nikdy moc nechápal, kde se toto přesvědčení bere. Proč je Všehrd nutně elitnější než jiné spolky? Je to třeba proto, že sdružuje elitní členy? Pak bychom se ale museli ptát, v čem přesně jsou tito členové vlastně elitní. Nejdostupnějším kritériem by byl asi prospěch. Ale jsou členové Všehrdu opravdu studenti s nejlepší prospěchem? To bychom se asi museli nutně ptát, co by to vypovídalo o elitě (rozesměje se). Z toho, co už jsem řekl, je asi patrné, že je mi osobně bližší to pojetí „populárů“. Pokud totiž elita ani nedokáže definovat, proč je elitou – nebo mně to alespoň skutečně uchází – pak je jen elitou domnělou. A v takové situaci se může snadno stát, že to navenek vyzní poněkud komicky. A to se tedy bohužel podle vnějších ohlasů na image Všehrdu donedávna stávalo. Zdá se ale, že s novým vedením se toto dost rapidně zlepšilo, a to je podle mě třeba jedině podpořit. Věřím tomu, že i ty výkony se dostaví, ač jsou k tomu „optimáti“ třeba skeptičtí.
Ve spolku jste kdysi působil jako místostarosta. Neuvažoval jste o tom, že byste zkusil usilovat i o nejvyšší post?
Jednu chvíli jsem o tom uvažoval. Vlastně se asi i tak nějak čekalo, že zkusím v tomto směru povýšit. Poněkud jsme se ale tehdy s mými nejbližšími spolupracovníky neshodli na teoretickém konceptu, takže v souvislosti s různými okolnostmi jsem pak ani vůbec nekandidoval. Bylo demotivující, když jsem se třeba ostatním snažil něco vysvětlovat, a pak se jen nestačil divit, jak všichni zvedli ruku proti mému návrhu. Nebyl jsem asi ještě schopný věci tolik vysvětlovat. S odstupem času si ale myslím, že jsem tehdy na takovou pozici nebyl dostatečně lidsky vyzrálý. Že pozice místostarosty jakožto druhá nejvyšší funkce byla zkrátka maximem, na které jsem mohl ve Všehrdu dosáhnout. A mám pocit, že když se za tím ohlédnu, tak se mi i tak podařilo udělat kus práce. Já vlastně občas říkám, že ta funkce starosty působí tak trochu jako ‚Isildurova zhouba‘ (směje se). Ty, kteří ji chtějí, občas až příliš zaslepí. Přitom se jí asi přikládá větší význam, než jaký ve skutečnosti má (směje se).
Po skončení ve vedení spolku jste studoval v zahraničí. Jak byste srovnal zdejší studium s tím zahraničním.
Já jsem studoval na Lancaster University ve Spojeném království. Často se říká, jak je zahraniční studium skvělé, zatímco ta naše fakulta zaostává. Je ale zvláštní, že já tento pocit neměl. Lancaster se řadí mezi velice kvalitní britské vzdělávací instituce. Přesto bych ale řekl, že se tady v Praze vůbec nemáme za co stydět. Mně třeba zdejší systém vyhovoval víc. V Anglii se výuka soustředila spíše na pár vybraných témat, která se probrala více do hloubky. Důraz byl kladen hlavně na samostudium. Tady ale zase probereme právo ve více oblastech, takže pak mají naši absolventi daleko větší rozhled. A pokud se zdejší fakulta kritizuje proto, že není moc praktická, tak pak je to slabý odvar oproti Anglii. Tam to byla skoro výhradně jen teorie.
Mimo působení na fakultě pracujete u soudu. Dá se to všechno skloubit dohromady?
Je to sice obtížnější, ale skloubit se to dá. Dokonce bych řekl, že se obě ty sféry vhodně doplňují. Teorie mi pomáhá řešit některé složitější věci v praxi. Velice se mi to hodí pro odůvodňování rozsudků. Naopak díky praxi mám i lepší náhled na law-in-action. Dostávám se tak do situací, jež by mě jen jako teoretika asi vůbec nenapadly. Nadto když třeba ekonomové říkají, že „není ekonomem ten, kdo je pouze ekonomem“, tak nevím, proč by to samé nemohlo fungovat třeba i v příměru „není teoretikem ten, kdo je pouze teoretikem“. Navíc mnoho kolegů z fakulty jsou lidé působící zároveň v praxi.
Dokázal byste říct, co vlastně považujete za svůj největší životní úspěch?
(Usměje se) Doufám, že ten mám ještě pořád před sebou.