V novém občanském zákoníku se objevil na více místech výraz rozumnost. Vpád této nové či nově formulované kategorie do legislativní civilistické terminologie, která s ní dosud nepracovala, je spojen s potřebou ji vymezit obsahově, rozsahově i funkcionálně, resp. systematicky.1
Na tom zadání k řešení však není dosti: Zatímco zákonodárce usiloval při tvorbě kodexu užít stejných výrazů ve stejném významu a různých výrazů v různém významu2, pojem rozumnosti byl uplatněn v textu kodexu zřetelně na různých místech s různým obsahem, s různým dosahem, různou funkcí, různým začleněním do normativní struktury kodexu i do jeho systematiky. Navíc ji vystavil konfrontaci s celou skupinou podobně či dokonce shodně působících jiných ekvitních zásad, jednak již kodexu známých z dřívější úpravy, vedle toho však nově do kodexu zařazených. Toto zjištění vyvolává potřebu kategorii rozumnosti podrobit mj. systémově strukturní metodě a identifikovat ji v pluralitě významů, v nichž je užita v kodexu.
Pojem rozumnosti se vyskytuje v NOZ na různých místech. Z hlediska svého strukturně systémového začlenění do různých norem lze v tomto počtu odlišit především dvě základní situace a u každé z nich dílčí podskupiny:
Rozumnost jako předpoklad, výchozí pozice, z níž je vnímána rozumová schopnost osoby; zde lze odlišit:
Rozumnost jako zákonný požadavek na osoby jednat v soukromoprávních vztazích rozumně (zde ve smyslu: soudně či uvážlivě, též rozšafně) a současně jako předpoklad soudného či uvážlivého jednání osoby pro nastoupení dispozice normy; zde lze odlišit:
Rozumnost jako zákonný požadavek rozumného rozhodování soudu (srov. § 102, srov. též § 10 odst. 2 či jinak vyjádřeno v textu § 1749 odst. 2).
Uvedené varianty užití výrazu rozumnost v jeho různých tvarech a opisech naznačují dvě základní modality:
Obě modality současně naznačují, že rozumnost tu má nejméně dva významy, které nelze směšovat, neboť se odlišují obsahem i funkcí.
Ve smyslu, v němž jsou ekvivalenty pojmu rozumnost užity jako předpoklad určité rozumové úrovně jednajícího, se nemůže jednat o principy, které jsou maximami chování, požadavky žádoucího chování, ve struktuře normy zpravidla umístěné v její dispozici. Rozumnost jako předpoklad je zpravidla součástí hypotézy normy nebo hypotézu doplňuje. Je to tedy presumovaná situace, presumovaná rozumová způsobilost osoby, s níž je zpravidla jednáno. V tomto smyslu lze rozumnost zařadit do kategorie standardu. Standardy3 jsou pojmy užívané spíše v oblasti common law. Jsou proto – v tomto přejatém smyslu – obvykle vnímány jako nástroj soudce pro řešení konkrétních situací.
Standardy nejsou totožné s právními pravidly, nýbrž představují jejich způsob vyjádření.4 Francouzský autor S. Rials popisuje standard jako techniku formulace právního pravidla, jejímž výsledkem je určitá míra neurčitosti a která dává měřítka normality různým variantám situací.5 Na rozdíl od principu, který spočívá v základu práva a je sám normou, standard je právní technikou, direktivou pro soudce a linií pro jeho postup jako „etalon faktické reality“6.
Přes toto vymezení lze uvést příklady, které nedokáží v některých konkrétních případech odlišit mezi standardem a principem: Tradiční problém představuje dobrá víra se svou významovou ambivalentností, která bývá právě tak považována za obecný princip (francouzský Cour de cassation) jako za generální klauzuli (německý BGB), standard či neurčitý pojem.7 V kontextu českého občanského práva lze dodat, že dobrá víra je zde především legislativní zkratkou s poměrně jasně vymezeným obsahem na úrovni judikatury.8
Tento osud po přijetí a nabytí účinnosti NOZ postihl i rozumnost: i ona se stala – vedle principu ekvitní povahy (viz dále) též standardem, vyjadřujícím etalon rozumových schopností člověka jako standard jeho rozumové (a volní – viz dále) kvalifikace, nezbytné pro aktivní vstup do právních vztahů.
V § 4 NOZ je formulován obecný rozumový standard člověka jako účastníka právních vztahů, který představuje kategorii lidí způsobilých aktivně a s vlastní odpovědností působit v právních vztazích a dostát maximě „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Nejde přitom pouze o vlastní zájmy a potřeby posuzované osoby, nýbrž i o její schopnost vnímat rizika svého chování vůči jiným osobám jako předpoklad možnosti jim předcházet a odpovídat se vůči jiným: tím dostát současně maximě „neminem laedere“ (nikomu neškodit). Současně v § 4 nejde pouze o „pasivní“ rozumový standard, tj. způsobilost člověka ve své mysli věrně zobrazovat vnější svět, nýbrž o způsobilost jeho rozumové schopnosti „standardně“ (slovy zákona „s běžnou péči a opatrností“) užívat. Jde tedy v citovaném ustanovení nejen o výraz způsobilosti rozumět světu, ale též způsobilosti vnější svět aktivně, svou autonomní vůlí, ovlivňovat.
Tento standard je současně formulován jako vyvratitelná právní domněnka. Není tedy primárně předmětem dokazování, ale vychází se z něj, pokud není dokázán opak. Osoby, které rozumového standardu nedosahují, požívají zvláštní ochrany založené na zásadě obsažené v § 3 odst. 1 písm. c).
Standard presumovaný v § 4 však není v textu NOZ prosazován důsledně a bez výjimek:
Rozumnost bývá jak v některých novodobých kodexech civilního práva9, tak v evropské literatuře soukromého práva řazena mezi generální klauzule. V tomto smyslu však nejde o předpoklad rozumové a volní schopnosti, nýbrž o požadavek „rozumného“ chování. I kategorie generálních klauzulí bývá popisována jako “termíny a koncepty, které ve skutečnosti nemají vždy jasné jádro pojmu (Begriffskern v německé terminologii – JH)“10, nebývají formulovány v zákonném textu způsobem, který umožňuje jejich přímou aplikaci, nebývají nutně ani legislativně vyjádřeny. Jejich formulace vágními výrazy umožnuje zahrnout v jejich obsahu a rozsahu značný počet případů. Vedle celé řady dalších výrazů sem náleží i povinnost péče (duty of care, Sorgfaltspflicht), jakož i skupina termínů, kterým je přikládán obdobný význam11.
Rozumnost jako požadavek chování má již své „evropské“ standardizované vymezení. V čl. 1:302 Landových Principů evropského smluvního práva (PECL)12 se nachází definice rozumnosti jako požadavku chování: „Podle těchto Principů se rozumnost (reasonableness) posuzuje podle toho, co by osoby jednající v dobré víře a ve stejné situaci považovaly za rozumné. Zvláště je třeba při posuzování co je rozumné vzít v úvahu povahu a účel smlouvy, okolnosti případu a zvyklosti a praxi dotčených oborů a profesí.“
Z projektů evropského smluvního práva i z diskuse zaměřené na vymezení rozumnosti a dalších principů ekvitní povahy v evropském smluvním právu vyplývá několik poznatků:
Z evropských zdrojů je zřejmá tendence vnímat požadavek rozumnosti jako synonymum soudného, přiměřeného aj., tedy obecně ekvitního chování, směřujícího k naplnění ideje spravedlnosti. Rozumnost, která nemá zákonem ani jinak obecným způsobem definovaný obsah, však zůstane pouhou prázdnou ideou, pokud nebude – stejně jako spravedlnost – směřovat k cílům vyplývajícím ze specifické podoby spravedlnosti15, působící ve struktuře regulovaných společenských vztahů a na tyto vztahy.
Užití rozumnosti jako požadavku chování či požadavku rozhodování v českémNOZ přenáší do textu kodexu pojmovou, avšak co je důležitější, i funkcionální neurčitost a nezakotvenost ve vazbě na ostatní ekvitní zásady a na regulované společenské vztahy. Současně text nového OZ ztotožňuje rozumnost a spravedlnost jako směrnici rozhodování v civilních věcech. Za cíl rozhodování však NOZ stanoví jinou obecnou metu: jí je „dobré uspořádání práv a povinností“16, na jiném místě modifikované jako „poctivé uspořádání práv a povinností stran“17, či opět jinde jako „spravedlivé uspořádání práv a povinností stran“18, které je svou maximálně myslitelnou mírou obecnosti možno považovat za liberální vlajku na přídi vlajkové lodi českého práva, jíž nový civilní kodex nepochybně je.
Ve srovnání s evropskými principy smluvního práva, které usilují být budovány na omezeném počtu klíčových ekvitních zásad v čele s good faith and fair dealing a reasonablenes, český zákonodárce obohatil ekvitní zásady o celou plejádu jednak jazykově (a někdy i významově) odlišných variant, jednak jejich soubor tvůrčím způsobem rozhojnil19. Přitom nedbal varování, zaznívajícího z evropských diskusí o složitosti vymezit vzájemný vztah pouhých dvou klíčových ekvitních zásad (viz výše) a riziko zmatení českého civilistického jazyka a ztráty návaznosti na evropskou terminologii výrazně zvýšil záplavou blízkých, a přitom nikoli totožných (a přitom svým obsahem neurčitých) pojmů. Stejně tak jako dobré mravy, poctivost, slušnost či good faith and fair dealing, i rozumnost jako požadavek ekvitního chování nemá zákonem daný hodnotový obsah; ten je ponechán judikatuře. Plejáda neurčitých pojmů, užívaných v podobných situacích k dosažení podobných cílů, které budou soudy navzájem – zřejmě často zbytečně složitě – vzájemně srovnávat, vymezovat a konfrontovat, však rozhodně nepředstavuje soubor nástrojů k dosažení předvídatelnosti, ergo právní jistoty v nových občanskoprávních vztazích. Zásada důvodové zprávy (zmíněná v úvodu tohoto příspěvku) užít stejných výrazů ve stejném významu a různých výrazů v různém významu vzala za své, a to bez odůvodnění a – lze se obávat – ke škodě možnosti dát každému výrazu užitému zákonem jen jemu příslušející význam.
Výstup z rozboru provedeného v tomto příspěvku, specifikující významy pojmu rozumnost, užité v novém občanském zákoníku, lze shrnout do maximy: „Rozumní(1) nechť se chovají rozumně(2) a soudy nechť o nich rozumně rozhodují(3).“
prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.
(written by Jana Němcová)
Rationality as a Standard and as an Equitable Principle of Civil Law: The article deals with a term „rationality“, which frequently appears in the new Civil Code. The author approaches the term from various points of view. He argues that the word is indefinite and will have to be defined by jurisdiction. To support his opinion, he divides the contexts, in which the term may be used, into several paragraphs and explains the differences in each meaning. He uses grammatical, systematic, teleological and mainly comparative interpretation of the term.
prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc., nar. 1951, absolvent Právnické fakulty UJEP (nyní MU) Brno, kde rovněž získal titul JUDr. Habilitoval se v roce 1994 s prací Otázky nadačního práva, v roce 2000 získal na Ústavu státu a práva AV ČR s prací Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. vědeckou hodnost DrSc. V létech 1976-1980 působil jako prokurátor, od roku 1980 zaměstnancem UJEP, nyní MU Brno, v současnosti jako zástupce vedoucího katedry občanského práva. Je členem vědecké rady PrF MU a FPr ZČU, členem oborových rad PrF UK, PrF MU a PrF UPOL. Odborně se věnuje teoretickým otázkám vývoje soukromého práva, zejména zásadám soukromého práva a právnickým osobám. Je autorem nebo spoluautorem cca 20 domácích i zahraničních monografií, řady učebnic, komentářů a studií. Podílel se na legislativě soukromého práva. Je členem Společnosti pro evropské smluvní právo (SECOLA), členem Evropského institutu práva (ELI), stálým spolupracovníkem výzkumného centra Forschungstelle für die Rechtsreform und die Rechtsentwicklung při Vídeňské univerzitě.