Údaje o telekomunikačním provozu a jejich využití v trestním řízení

Údaje o telekomunikačním provozu a jejich využití v trestním řízení

Právní úpravu nařízení vydání údajů o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství nebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat nalezneme v trestním řádu v § 88a. Na uvedenou úpravu navazuje přezkum příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu Nejvyšším soudem, který je upraven v §§ 314l – 314n trestního řádu. Úprava vydávání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byla do trestního řádu vložena novelou č. 265/2001 Sb. Novele předcházelo vydání dvou nálezů Ústavního soudu, které vykládaly čl. 13 Listiny základních práv a svobod, na který zákonná úprava navazuje. Nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 totiž stanovil, že soukromí každého člověka je hodno ochrany podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen z hlediska vlastního obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i o základových stanicích zajišťujících hovor. Upřesnil, že tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. [1] Dále nález stanovil, že s ohledem na tehdejší úpravu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 trestního řádu (pozn. tehdy ještě chyběla úprava vydání údajů o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat – 88a trestního řádu), bylo možné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto dalších údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu. Asi tři týdny po vydání uvedeného nálezu byl vydán jiným senátem Ústavního soudu další nález týkající se evidence telekomunikačního provozu, a to sp. zn. IV. ÚS 536/2000, jenž stanovil, že: „Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání jsou v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že pojem ‚záznam‘ se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám.“ [2] Uvedený nález se také přiklonil k analogické aplikaci ustanovení § 88 trestního řádu – úprava odposlechu.

Na základě výše uvedených nálezů lze dovodit, že ochrana listovního tajemství dle čl. 13 Listiny základních práv a svobod se nevztahuje pouze k obsahu zpráv, ale i k soukromí ve smyslu dalších údajů o telekomunikačních informacích (volaná čísla, datum, čas a lokace hovoru, doba jeho trvání). V praxi může jít o vyznačení odchozích a příchozích hovorů, neúspěšné pokusy o volání, lokalizace přenosových buněk zajišťujících telekomunikační provoz – tzv. BTS[3], čas navazovaných spojení, SMS zpráv, datových toků či stanovení IMEI.[4]

Úprava v § 88a trestního řádu je podobného znění jako úprava podle § 66 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., Zákon o Policii České republiky, kde se stanoví, že Policie může v případech stanovených zákonem a v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat od právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací poskytnutí provozních a lokalizačních údajů způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Tyto osoby jsou povinny žádosti vyhovět bez zbytečného odkladu, ve formě a v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem. Je třeba říci, že nelze ze strany policejního orgánu obcházet úpravu v trestním řádu pro účely trestního řízení a je v něm třeba postupovat dle § 88a trestního řádu, neboť tato úprava je ve vztahu speciality k výše uvedené úpravě v zákoně o Policii České republiky.[5]

V souladu s platnou úpravou nelze dle § 88a zjišťovat samotný obsah komunikace, kterou je nutno zjišťovat postupem podle § 88 (vztah speciality).[6]

Dále je třeba daný institut odlišit od sledování osob a věcí – ten je upraven v § 158d trestního řádu a může sloužit např. pro sledování záznamů z e-mailové schránky zájmové osoby. 

I.         Podmínky pro vydání příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu

Ze znění § 88a trestního řádu lze dovodit několik podmínek pro využití institutu údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení.

První podmínkou je, že trestní řízení musí být vedené pro úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo pro trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182 trestního zákoníku), pro trestný čin podvodu (§ 209 trestního zákoníku), pro trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací (§ 230 trestního zákoníku), pro trestný čin opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 231 trestního zákoníku), pro trestný čin nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku), pro trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku), pro trestný čin šíření poplašné zprávy (§ 357 trestního zákoníku), pro trestný čin podněcování k trestnému činu (§ 364 trestního zákoníku), pro trestný čin schvalování trestného činu (§ 365 trestního zákoníku) nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Trestné činy uvedené ve výčtu v první větě byly do uvedeného ustanovení vloženy z toho důvodu, že provozní a lokalizační údaje jsou pro odhalení pachatelů těchto trestných činů stěžejní a dosáhnout jejich odhalení jiným způsobem by bylo značně ztíženo.[7] Tato úprava má vycházet především ze zkušeností z praxe, neboť institut získání údajů o telekomunikačním provozu bude v těchto případech využit především tehdy, bylo-li při spáchání nebo před ním či po něm využito těchto technologií pachatelem či dalšími osobami (typicky se jedná o drogovou kriminalitu, organizovanou majetkovou trestnou činnost, organizovanou hospodářskou trestnou činnost v oblasti daňové, apod.).[8]

Úmyslným trestným činem, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána se nemyslí pouze takový trestný čin, u kterého ke stíhání zavazuje přímo či bezprostředně vyhlášená mezinárodní smlouva, jelikož by se jednalo dle odborné literatury zřejmě jen o genocidium a některé válečné trestné činy, které však jsou zpravidla již zločiny, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.[9] Jde o všechny trestné činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy, jež obsahují závazek pro státy, jako jejich smluvní strany, stíhat nebo postihovat některá jednání ve skutkových podstatách těchto trestných činů popsaných, i když konkrétní vnitrostátní postih se zásadně provádí podle skutkových podstat trestných činů, které jsou součástí našeho právního řádu.[10] Některé tyto smluvní závazky jsou implementovány do jednotlivých skutkových podstat v trestním zákoníku (např. trestný čin šíření pornografie podle § 191 trestního zákoníku v návaznosti na Mezinárodní úmluvu proti rozšiřování necudných publikací – č. L/1912 ř. z., č. 184/1922 Sb., dále na Mezinárodní úmluvu o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování – č. 96/1927 Sb. a Protokol doplňující Úmluvu o potírání obchodu s necudnými publikacemi, Lake Succes, 4. května 1949), některé jsou v trestním zákoníku podřazeny pod obecné skutkové podstaty (např. přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 trestního zákoníku, k jehož stíhání zavazují Českou republiku např. Evropská úmluva o potírání terorismu ze dne 27. 1. 1977, vyhlášená pod č. 552/1992 Sb., jakož i Úmluva Rady Evropy o prevenci terorismu ze dne 16. 5. 2005, vyhlášená pod č. 72/2017 Sb. m. s. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 ze dne 15. 3. 2017 o boji proti terorismu, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SW a mění rozhodnutí Rady 2005/671/SW, rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1373 (2001) k boji proti mezinárodnímu terorismu, sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 104/2013 Sb. m. s. o sjednání úmluvy o počítačové kriminalitě). Proto při posuzování, zda ke stíhání trestného činu zavazuje určitá mezinárodní smlouva, je třeba vždy zkoumat, zda konkrétní skutek pachatele nespadá do působnosti konkrétní mezinárodní smlouvy, neboť např. zmiňovaný přečin šíření poplašné zprávy bychom při absenci mezinárodních smluv, které ukládají povinnost jej stíhat, nemohli podřadit pod trestné činy, které spadají pod ustanovení § 88a, neboť v prvním odstavci je horní hranice trestu odnětí svobody pouze 2 roky (srov. § 357 odst. 1 trestního zákoníku). V závislosti na konkrétním spáchaném skutku však tento trestný čin můžeme podřadit pod takový, k jehož stíhání mezinárodní smlouva zavazuje.

Další podmínkou je skutečnost, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (tzv. subsidiarita).[11] Tato podmínka navazuje na základní zásadu trestního řízení, kterou je přiměřenost vymezená v § 2 odst. 4 trestního řádu.[12] Dále by měla být vedle podmínky subsidiarity zkoumána i samotná opodstatněnost zásahu do ochrany osobních a zprostředkovacích dat uživatele, zejména by mělo dojít k pozitivnímu výsledku z hlediska tzv. testu proporcionality, mj. zdůrazněného i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, dle kterého: „Zásah do tohoto základního práva tak musí obstát z hlediska proporcionality, jejíž posouzení (v širším smyslu) sestává podle ustálené judikatury Ústavního soudu ze tří kroků. V prvním kroku je posuzována způsobilost konkrétního opatření k naplnění svého účelu (neboli jeho vhodnost), čímž se rozumí, zda je vůbec schopno dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále je zkoumána jeho potřebnost z toho hlediska, zda byl při výběru prostředků použit ten z nich, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně ve třetím a zároveň posledním kroku je předmětem posouzení jeho proporcionalita v užším smyslu, tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl. To znamená, že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva nebo svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.“

Další podmínkou je dodržení příslušnosti k nařízení vydání záznamů. Jejich vydání soudu, státnímu zástupci či policejnímu orgánu musí nařídit (formou písemného příkazu) v řízení před soudem předseda senátu či samosoudce, dle toho, kdo má v souladu s § 314a odst. 1 trestního řádu o věci rozhodovat (údaje v takovém případě dotčené právnické či fyzické osoby soudu) a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce (údaje dotčené právnické či fyzické osoby vydávají státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu).

            Rozhodnutí, kterým se nařizuje vydat údaje o telekomunikačním provozu, má formu písemného příkazu, který musí být odůvodněn. Forma usnesení by byla pro daný procesní úkon nevhodná, jelikož usnesení by muselo být doručováno obviněnému jako osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká (podle § 137 odst. 1 věta první trestního řádu).[13] Tím by byl zmařen účel uvedeného institutu (stejně jako např. příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu).

Vztahuje-li se žádost (návrh) na vydání příkazu ke konkrétnímu uživateli, musí být v příkazu uvedena jeho totožnost, je-li známa. V praxi často dochází k situaci, že v době podání žádosti žádající orgán nezná totožnost osoby, která měla v požadované době zařízení, IP adresu či telefonní číslo používat, a proto totožnost v příkazu nemusí (ani nemůže) být uvedena – může jít např. o situaci, kdy zařízení bylo předmětem krádeže a je třeba k určitému datu zjistit, kde se toto zařízení pohybovalo. Příkaz k záznamu je nejčastěji v rámci trestního řízení využíván ještě v rámci prověřování, kdy policejní orgán provádí úkony směřující k odhalení pachatele trestného činu.[14]

Příkaz je adresován právnické nebo fyzické osobě vykonávající telekomunikační činnost (zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací).

Lze tak shrnout, že soud musí před vydáním příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu zkoumat především následující podmínky:

a) vydání příkazu je nezbytné proto, aby byly získány skutečnosti významné pro trestní řízení

b) sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené

c) je vedeno řízení o trestném činu, který svou závažností vydání tohoto příkazu odůvodňuje

d) zda informace, které jsou podkladem pro podání návrhu na vydání tohoto příkazu, soudu umožňují náležité vymezení údajů, které mají být tímto postupem získány, včetně jejich rozsahu.

II.        Definice legálních pojmů k údajům o telekomunikačním provozu

Ustanovení § 88a upravuje zjišťování údajů o telekomunikačním provozu, které „jsou předmětem telekomunikačního tajemství“ anebo na něž se vztahuje „ochrana osobních a zprostředkovacích dat“. 

První z pojmů, tedy předmět telekomunikačního tajemství je vymezen v úpravě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a to v ustanovení § 88, kde se stanoví povinnosti podnikatele poskytujícího veřejně dostupnou službu elektronických komunikací vzhledem k provozním, lokalizačním a osobním údajům fyzických osob.[15]

Ochrana osobních a zprostředkovacích dat a poskytování údajů, na něž se ochrana vztahuje, je upravena v § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, který stanoví, že tyto provozní a lokalizační údaje týkající se uživatelů telekomunikačního provozu je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat po dobu šesti měsíců. Současně se stanoví, že tato právnická nebo fyzická osoba je povinna zajistit, aby při plnění povinnosti podle předchozí věty nebyl uchováván obsah zpráv a takto uchovávaný dále předáván. Jsou tedy uchovávány pouze údaje o uskutečněném provozu, nikoliv obsah sdělení, které bylo přenášeno. Ve výše citovaném ustanovení je dále stanoveno, že právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje uchovává, je na požádání povinna je bezodkladně poskytnout orgánům činným v trestním řízení pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem, kterým se rozumí právě ustanovení § 88a trestního řádu.

Pojem provozní údaje je definován v § 90 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a rozumí se jimi jakékoli údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování.

Co se rozumí pojmem lokalizační údaje, stanoví § 91 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Rozumí se jimi jakékoli údaje zpracovávané v síti elektronických komunikací nebo službou elektronických komunikací, které určují zeměpisnou polohu telekomunikačního koncového zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.

III.      Využití údajů o telekomunikačním provozu v trestním řízení

            Zpráva, která obsahuje údaje o telekomunikačním provozu, již dotčená fyzická či právnická osoba vykonávající telekomunikační činnost poskytne v souladu s příkazem konkrétnímu policejnímu orgánu, státnímu zástupci či soudci, může být použita jako důkaz v navazujícím řízení před soudem. Data, která jsou získána orgánem činným v trestním řízení výše uvedeným postupem, musejí být zachycena způsobem, který umožňuje pozdější provedení důkazu v řízení před soudem (např. v listinné podobě po jejím vytištění a autorizování, nebo na elektronických médiích, které umožňují ověřit věrohodnost a správnost předaných údajů poskytovatelem telekomunikační služby).[16]

IV.       Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu

            Úprava řízení o přezkumu příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu byla do trestního řádu vložena jako reakce na nález Ústavního soudu sp. zn. PL. ÚS 24/11, kdy zákonodárce rozšířil přezkum zákonnosti i na tento institut. Jde o zvláštní způsob přezkumného řízení před Nejvyšším soudem.[17] Řízení lze zahájit na návrh osoby uvedené v § 88a odst. 2, tedy uživatele, u něhož se zjišťovaly údaje o telekomunikačním provozu. Podmínkou je, že věc byla pravomocně skončena a byla podána informace o nařízeném záznamu uživateli v souladu s § 88a odst. 2. Nejvyšší soud pak může deklaratorním rozhodnutím vyslovit, že zákon buď porušen byl, nebo nebyl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá sice vliv na proběhlé pravomocně skončené trestní řízení, ale může být důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona nebo jej lze využít argumentačně v řízení před Ústavním soudem.[18]

Závěr

Institut zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl do trestního řádu zahrnut relativně nedávno, a to novelou č. 265/2001 Sb. Lze však říci, že význam tohoto institutu v praxi (především v přípravném řízení v rámci prověřování) je značný a najde své uplatnění u vyšetřování relativně velkého množství trestných činů (jedná se např. o drogovou kriminalitu, organizovanou majetkovou trestnou činnost, organizovanou hospodářskou trestnou činnost v oblasti daňové, apod.). Lze očekávat, že i v budoucnu bude tento institut zaujímat významné místo v operativně pátrací činnosti policejních orgánů, neboť mobilní telefony a jiná zařízení určená k telekomunikačnímu provozu hrají v našich životech stále významnější roli. Institut, o němž je pojednáváno je třeba odlišit od úpravy odposlechu (§ 88 tr. řádu) a institutu sledování osob a věcí (§ 158d tr. řádu).

Abstrakt: Článek se zabývá úpravou institutu zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Autor pojednává o jeho úpravě v platné právní úpravě po novele z roku 2001. Dále pojednává o podmínkách pro vydání příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení a vykládá některé podstatné legální pojmy v souvislosti s platnou právní úpravou. Na závěr se zabývá využitím zjištěných údajů v trestním řízení a řízením o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu.

Klíčová slova: Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, přípravné řízení, trestní řízení, telekomunikační tajemství, ochrana dat, poskytovatel telekomunikačních služeb.

Mgr. Štěpán Tretera

(autor je asistentem soudce na Obvodním soudu pro Prahu 6)