Často slyšíme o dovolávání se lidských práv a svobod, a to i od těch, kteří by spíše měli myslet na své povinnosti než na práva.1 Uvědomme si, kolik dokumentů o lidských právech existuje vedle Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948.
Píší se také knihy a články o lidských právech z hlediska filozofického i juristického, což je jistě jenom dobře. Avšak nějak se přitom zapomíná na lidské povinnosti. A přece i zde se zřídka, ale přece jen úvahy na toto téma objevují.
V roce 1997 přednesl na zářijovém pražském Fóru 2000 německý kancléř Helmut Schmidt Všeobecné prohlášení o lidské odpovědnosti. Vycházel zde z návrhu Všeobecné deklarace lidských povinností,2 kterou podepsalo v roce 1996 dvacet pět prezidentů a ministerských předsedů, mezi nimi i sám Helmut Schmidt.
Tato Deklarace, která nikdy nevešla v platnost, měla být protiváhou k Chartě lidských práv a je velká škoda, že se tak nestalo. Vždyť práva jsou jen jednou ze stran mince, druhou jsou právě povinnosti.
Podrobněji se touto Deklarací zabýval v roce 2010 Miloš Zapletal.3 Došel k závěru, že mnohé povinnosti jsou stanoveny příliš obecně a postrádají sankci. Podle něho by se povinnosti měly formulovat stručně a konkrétně. Jako příklad uvedl biblické desatero.
Základními myšlenkami Deklarace jsou: základní principy humanity, k životu a odmítání násilí, spravedlnost a solidarita a pravdivost a tolerance. Ty se pak dělí na další povinnosti, které zastřešující myšlenku rozvádějí.
V roce 2005 se pokusili rosenkruciáni o sestavení Deklarace lidských povinností. I zde se hovoří o tom, že lidská práva jsou vyzdvihována na úkor lidských povinností, čímž se porušuje rovnováha ve společnosti. I tato Deklarace je však většinou příliš obecná.
Nicméně každý vážně míněný pokus o formulaci lidských povinností lze uvítat, neboť motivuje k dalším úvahám, diskusím i pokusům o jejich vymezení. Z tohoto hlediska je velmi zajímavá internetová debata v rámci metodického portálu.4 I tyto pokusy o formulaci lidských práv jsou ale víceméně obecné povahy.
Podívejme se nyní na nejvýznamnější pokus o vymezení lidských povinností z pera 25 prezidentů blíže.
V kapitole Základní principy humanity se ve 4 článcích požaduje, aby všichni bez rozdílu jednali lidsky se všemi lidmi., všichni se mají zasazovat o podporu důstojnosti a sebeúcty ostatních, všichni- lidé, státy, armády a policie musí splňovat kritéria dobra a zla. Všichni bez rozdílu mají podléhat morálnímu hodnocení. Každý musí bránit dobro a vystupovat proti zlu. Nikdo nemá činit druhému to, co nechce, aby druzí činili jemu. Všichni lidé nadaní rozumem a svědomím mají být solidární vůči každému.
Požadavky vyslovené v první kapitole jsou jistě víc než přijatelné. Pokud se nad nimi ale zamyslíme hlouběji, vyvstává řada otázek směřujících k jejich naplnění. Problém tkví v interpretaci, tedy v subjektu interpretace. Pro všechny lidi na světě neznamená dobro, zlo a morálka stejnou kategorii. Rovněž hodnotový žebříček není u všech interpretů stejný.
Ve druhé kapitole návrhu, Úcta k životu a odmítání násilí, se praví, že každý má povinnost úcty k životu. Nikdo nesmí zabíjet a mučit druhého. Oprávněná obrana jednotlivce či společnosti je ale povolena. Spory mezi státy, skupinami i jednotlivci se mají řešit smírně. Vůči terorismu, genocidě, zneužívání žen a dětí platí nulová tolerance.
Největší otázku tu vyvolává poslední článek této kapitoly- formulace, že každá osoba je cenná a musí být chráněna, je příliš absolutní. Nelze přijmout premisu, že každá osoba je nekonečně cenná. Není tomu tak- o tom nás přesvědčují dějiny i současnost. Naopak povinnost chránit přírodu je požadavek, který je nutno plně respektovat. Každý má také podporovat směřování k zajištění lidské důstojnosti, ke svobodě, bezpečnosti a spravedlnosti.
Třetí kapitola o spravedlnosti a toleranci požaduje čestné a odpovědné jednání, úctu k vlastnictví druhého a vyhlašuje povinnost lidí překonávat bídu, nevědomost a nerovnost. Všichni lidé mají povinnost rozvíjet své schopnosti a mají mít rovný přístup ke vzdělání a smysluplné práci. Veškeré vlastnictví má být používáno odpovědně k pokroku lidstva. Hospodářská a politická moc nesmí používat vlastnictví a bohatství jako prostředek k ovládnutí druhých, nýbrž ,,ve službách hospodářské spravedlnosti a sociálního řádu.“.
Čtvrtá kapitola Pravdivost a tolerance požaduje na každém pravdu, respektování osobních a pracovních povinností. Zcela správně je tu ale řečeno, že nikdo nemá povinnost sdělovat celou pravdu vždy a komukoli. V posledním třináctém článku se zdůrazňuje povinnost každého jednat podle etických měřítek a lékařů, právníků atp. podle etických kodexů.
Jak ale chápat všeobecnou etiku? I to je problém související s tím, kdo pojem etika vymezuje.
Předložená deklarace obsahuje řadu idejí a zásada, které by měly tvořit obsah lidských povinností. Avšak, jak je zajistit? Jak zaručit rovný přístup ke vzdělání a k smysluplné práci? Dispozice a schopnosti každého člověka jsou různé, majetkové poměry rovněž. Nezbytně se vynořuje i otázka, zda vůbec chtějí všichni lidé pracovat a nebrat raději sociální dávky.
Vyhýbala jsem se pojmům jako je mravnost, demokracie a svoboda (není nakonec svoboda jednoho na úkor druhého, jak prohlašuje Camusův Caligula?), neboť tyto pojmy jsou ve své podstatě velmi vágní a připouštějí různé výklady v závislosti na kulturním a politickém zázemí, ze kterého interpret vychází.
Předložený příspěvek má za cíl povzbudit čtenáře k zamyšlení nad lidskými povinnostmi a nejen k zamyšlení.
Prof. JUDr. et PhDr. Karolina Adamová, DSc. je profesorka na Katedře právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a vedoucí Katedry právních dějin Fakulty právnické ZČU v Plzni. Je vědeckou pracovnicí Ústavu státu a práva Akademie věd. Je vedoucí redaktorkou časopisu Právník. Vedle právních dějin se zabývá též politologií. V roce 1999 absolvovala dlouhodobý studijní pobyt na Institutu pro evropské právní dějiny ve Frankfurtu nad Mohanem. Přednášky přednesla také na Ecole pratique des Hautes Études en Sorbonne v Paříži a na Fakultě práva a veřejné správy Univerzity Marie Curie–Skłodowské v polském Lublinu. Absolvovala kratší studijní a vědecké pobyty na řadě zahraničních pracovišť mimo jiné v Granadě, Pasově, Vídni, Sandoměři a Ženevě. Je a byla řešitelkou či spoluřešitelkou řady grantů poskytovaných různými subjekty. Autorsky se podílela na několika monografiích z nejen z oblasti práva, ale také dějin umění a politologie a na řadě různých menších prací a článků.