Bioetika je aplikací obecné etiky. Jejím cílem je vytvořit jednotný názor na zásahy do lidského života prostřednictvím diskuzí a porovnáváním jednotlivých pohledů na věc.
Přestože bioetika je relativně nový pojem, jejími otázkami se lidé zabývali již podstatně dříve. Etická teorie se k problematice medicínských aktivit vyjadřuje již od antiky.
Například už Platon ve svém díle Ústava navrhuje utracení dětí narozených ze svazku neschváleného obcí, nebo Aristoteles zastává názor, že slabá novorozeňata mají být odložena. Ostatně podobnými názory se řídila známá praxe ve staré Spartě, kde neduživá novorozeňata byla shazována ze skály.
V rámci bioetiky jsou řešeny otázky související s pokrokem v oblasti lékařství, tedy se schopností člověka zasahovat do běhu lidského života. Toto téma má záběr od počátku života, kam spadá: umělé otěhotnění, umělé přerušení těhotenství, sterilizace; přes jeho průběh, kde se jedná o témata: homosexuality, transsexuality, AIDS, psychoterapie, genové technologie, experimenty na člověku, transplantace, invalidita, stárnutí; až po smrt, kde je hlavním předmětem trest smrti a euthanasie.
Bioetické problémy jsou zkoumány nejčastěji ze dvou hledisek, z teologického a sekulárního. Ale je možný i pohled tradiční (konzervativní) a liberální. Bioetika je záležitostí značně filozofickou, proto nelze s absolutní jistotou říct, které řešení či názor je správný. Stejně jako má každá mince dvě strany, mají medicínské zásahy vždy stránku pozitivní a negativní. Vynález či objev, který je vědci zamýšlen jako pomoc v této oblasti lidské činnosti, může být zneužit. Příkladem by mohl být rozvoj genetického zkoumání a případné upravování genetických informací, což by mohlo vést k vytvoření nadřazené skupiny lidí. Snaha zabránit zneužití biomedicíny proti člověku, a také ochránit člověka před nepřiměřenými zásahy do jeho identity, a přesto neznemožnit přístup k těmto metodám, vyústila v několik mezinárodních úmluv a úpravu ve vnitrostátní legislativě.
Nejstarším dokumentem dotýkajícím se bioetických problémů je Hippokratova přísaha, kterou od 6. století př. n. l. až do dneška skládají lékaři.
Současným klíčovým mezinárodním dokumentem však je Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny tedy zkráceně Úmluva o ochraně lidských práv a biomedicíně. Jedná se o komplexní úpravu z dílny Rady Evropy, které předcházely a vedle níž existují další dokumenty upravující pouze určité oblasti např.: Norimberský kodex a na něj navazující Helsinská deklarace, které se zaměřují na otázku experimentování na člověku, popřípadě další dokumenty vytvářené na poli Rady Evropy (různé dodatkové protokoly k Úmluvě), Světové lékařské asociace, Světové zdravotnické organizace atd.
V rámci ČR je kromě zákonů k dispozici Etický kodex České lékařské komory.
Velmi zajímavým tématem je těhotenství. V tomto smyslu je předmětem bioetické polemiky tzv. asistovaná reprodukce a umělé přerušení těhotenství.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně se na tuto otázku příliš nezaměřuje, je zde pouze zmíněno, že nebude možnost asistované reprodukce dovolena, pokud jejím účelem bude pouze výběr pohlaví dítěte. Výjimkou je však otázka přenosu vážných dědičných chorob vázaných na určité pohlaví a zde je pak ponechán prostor pro vnitrostátní úpravu. Z toho lze tedy dovodit, že umělé otěhotnění lze provádět, ale více informací nám Úmluva už neposkytuje.
V podmínkách českého zákonodárství se tímto zabývá obecně zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966.1 Tento zákon definuje asistovanou reprodukci jako postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami nebo s embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem léčby neplodnosti ženy nebo muže. Dostupné metody se dají rozdělit na homologní a heterologní podle toho, zda buňky pocházejí od dárce. Zákon vymezuje pojem dárce, kterým se rozumí osoba netvořící neplodný pár. Darování je omezeno věkem a je nutný souhlas dárce a jeho vyšetření. Po celou dobu má lékař povinnost zachovávat jeho anonymitu. Dárci přísluší náhrada účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním zárodečných buněk, jiná nikoliv. Tyto výdaje uhrazuje zdravotnické zařízení a pak je může požadovat od příjemkyně. Právě ekonomické využívání bank zárodečných buněk patří mezi jedno z dilemat.
Nepovoluje se manipulace s pohlavím dítěte s výjimkou případů, kdy použitím postupů asistované reprodukce lze předejít vážným geneticky podmíněným nemocem mendlovského typu s vazbou na pohlaví, které
a) jsou neslučitelné s postnatálním vývojem dítěte,
b) výrazně zkracují život,
c) způsobují časnou invaliditu nebo jiné vážné zdravotní postižení nebo
d) podle současných znalostí nejsou vyléčitelné.
Názory stavící se proti umělému oplodnění jsou převážně teologicky orientované. Hlavním argumentem je fakt, že se jedná o něco nepřirozeného. Na druhou stranu může být stejně nepřirozeným také umělé udržování dýchání, a přesto je to pro tyto moralisty ospravedlnitelné. V těchto otázkách se odlišuje i postavení k homolognímu a heterolognímu rozplození. Spíše eticky ospravedlnitelné je použití buněk neplodného páru než od dárců, kdy hrozí nebezpečí skrytého příbuzenství, ale taky nebezpečí nevytvoření citového pouta rodičů k dítěti, které ve své podstatě není jejich vlastní. Kongregace pro nauku víry se však vyjádřila zamítavě k oběma možnostem svým názorem, že nový život důstojně vzniká pouze v rámci manželského aktu, který byl specifikován v Instrukci o respektování klíčícího lidského života a důstojnosti plození z roku 1987.
Pro otázku umělého přerušení těhotenství existuje v ČR speciální úprava v podobě zákona o umělém přerušení těhotenství z roku 1986.2 Především je zde poukázáno na potřebu předcházení nežádoucím těhotenstvím prostřednictvím výchovy k plánovanému a odpovědnému rodičovství. Stanovuje podmínky pro umělé přerušení těhotenství, kterými jsou: písemná žádost, nejpozději dvanáctý týden a neexistence zdravotních důvodů pro nepřerušení. V případě zdravotních důvodů je přerušení provedeno, pokud je ohrožen život nebo zdraví matky nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu.
Ani v otázce potratů nedošla společnost ke konsenzu. Pro schválení či odmítnutí se považovalo za klíčové, kdy se plod stává člověkem, odkdy má plod duši. Jenže to vědeckou metodou určit v podstatě nelze. Tomáš Akvinský se domníval, že plod získává duši v 1. – 2. měsíci.3 I tak však považoval potrat za nedovolený, protože jde o zásah do božích práv nad lidským životem. Asi od 14. století platilo, že pokud byl ohrožen život matky, jednalo se o morálně přijatelný potrat, to se ale změnilo v roce 1869, kdy Pius IX. odsoudil všechny potraty, což bylo potvrzeno Piem XI. v encyklice Casti conubi, dále pak dokumenty II. Vatikánského koncilu. Katolická etika připouští pouze potrat v případě ohrožení života matky a pouze jako doprovodný efekt matčiny léčby.
Ráda bych v této souvislosti zmínila případ, který je zmíněn na blogu Jiné právo tzv. – wrongful birth žaloby,4 kdy došlo k pochybení lékaře pří výkonu potratu, a žena zůstala těhotná a dítě donosila. Tato žena pak žaluje lékaře na náhradu nemajetkové škody, přičemž jsou zde zmíněna dvě rozporná rozhodnutí vrchních soudů: v Olomouci úspěch ženy, v Praze její neúspěch (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.
Tento pojem vychází z řeckého termínu vyjadřujícího tzv. „dobrou smrt“. Hlavním významem eutanazie by měla být pomoc umírajícímu člověku zemřít důstojně. Do lékařské péče se však přání pacienta na usmrcení nepočítá. V řecko-římské kultuře bylo schvalováno ukončování života defektních novorozeňat a např. Seneca schvaloval i eutanazii v případě těžkého utrpení.5 Naopak Hippokratova přísaha výslovně zakazuje lékaři podat usmrcující drogy, i když o ně bude žádán.6 Ve středověku je dobrovolný odchod ze života považován za zbabělství (např. sv. Augustýn).7 Křesťanská etika se na eutanazii dívá jako na porušení přikázání „Nezabiješ“. V rámci nacismu byla eutanazie zneužívána a pod její zástěrkou bylo připraveno o život mnoho postižených ale i dalších lidí. Právě možnost zneužití působí jako vykřičník, před kterým se zastavuje i legislativní úprava. Eutanazii lze rozdělit na aktivní a pasivní, u které nejde tedy o aktivní ukončení života, ale smrt pacienta je jen druhotným důsledkem ukončení léčby (odpojení umělé výživy, konec s chemoterapií …). Ve spojení s eutanazií navrhují její odpůrci spíše přístup k tzv. paliativní medicíně. Paliativní medicína se zabývá léčbou nevyléčitelně nemocných různých diagnóz se snahou o dosažení nejlepší možné kvality jejich života. Snaží se respektovat individualitu lidské osobnosti a její jedinečnost ve všech čtyřech základních rozměrech holistického – celostního pohledu (biologický, psychologický, sociální, spirituální). Tento typ léčby lze poskytovat v různých prostředích s ohledem na potřeby nemocného a jeho celkový stav. V souvislosti s eutanazií bych ráda zmínila jeden judikát z Velké Británie. Jde o případ Airedale NHS Trust v Bland (4. února 1993),8 kdy byl chlapec po zranění na fotbalovém stadionu čtyři roky v tzv. vegetativním stavu a žil tedy jen díky umělé výživě. Jeho rodiče se obrátili na soud s žádostí o povolení odpojit výživu a postarat se o poklidný a důstojný odchod. Sněmovna lordů této žádosti vyhověla. Soud v případu Airedale NHS Trust v Bland zároveň formuloval pravidlo, že každé zvažované ukončení léčby pacientů v PVS musí být oznamováno Nejvyššímu soudu.
Osobně nepovažuji potraty za něco, co by si zasloužilo morální podporu, popřípadě obdiv, a ani by se tato metoda neměla považovat za samozřejmou jako jeden ze způsobů antikoncepce. Právní úprava, kterou poskytuje ČR je uspokojivá. Žena by měla mít právo rozhodnout o svém těle, a současně také o své budoucnosti. Myslím, že zákonem povolený a odborně prováděný zákrok alespoň předchází zmrzačením a dalším komplikacím, které vyplývají z neodborného zásahu, popřípadě tzv. potratové turistice. V této problematice mě velice zaujala otázka, kterou pokládal v rámci své úvahy profesor Jan Sokol: „Co byste poradili chudé ženě, která zřejmě pije a čeká osmé dítě; z těch předchozích čtyři zemřely a tři byly hluchoněmé?“ Odpověď: „Protože se nikoho neptala, narodil se jí malý Ludwig, později známý jako van Beethoven.“9
Ve spojitosti s eutanazií si musí společnost uspokojivě odpovědět i na další otázky, např.: Má člověk právo ukončit svůj život? Vlastní člověk „svůj“ život? Jak poznat, že ještě existuje šance? Jak zabránit zneužití eutanazie chamtivými dědici?
Adéla Wiesnerová
Adéla Wiesnerová: Introduction to the bio-ethics problems in law
This article is about medicine and opinions about treatment interference with human life.There are many groups of people and each group represents different idea about bio-ethics problems. This area has to be regulated by state because people can abuse many of medical procedure against another people. This text is focused on abortion, assisted reproduction and euthanasia. There are many questions and many various answers.
Adéla Wiesnerová je v současnosti studentkou 3. ročníku Právnické fakulty UK, úspěšně absolvovala Gymnázium Kladno. Teoretické znalosti získané studiem dále rozvíjí v praxi v advokátní kanceláři Mgr. Petry Fialové. V budoucnu by se ráda věnovala obchodnímu právu. Přesto se zajímá i o jiné oblasti práva, například o právo duševního vlastnictví, ochranu osobnosti či zdravotnické právo.