Jméno a osobnost muže, který svým významným dílem věnovaným českému šlechtickému právu 15. a 16. století zosobňuje českou právní kulturu stavovského období, si vybrali studenti pražské – tehdy ještě Karlo-Ferdinandovy univerzity – pro název svého spolku založeného roku 1868.
Byli to čeští studenti právnické fakulty, sdružující tehdy, stejně jako celá univerzita, české a německé posluchače i profesory. Fakulty, na níž české přednášky byly jen řídkou výjimkou. Není pochyb o tom, že tato iniciativa, toto založení, bylo součástí tehdy obecné snahy posílit českou vědu, vytvořit organizace, které by byly oporou české části akademické obce. Založení spolku Všehrd tak bylo součástí širšího úsilí, jehož projevem bylo založení řady akademických spolků – Jednoty českých matematiků a fyziků (1861 – zprvu česko-německé), Jednoty českých filosofů (1860), a dále pak spolků českých mediků, Klubu historického, Klubu přírodovědného a dalších. Právníci tu jednali ve shodě s tendencí prvního a dodnes existujícího českého časopisu pro právní vědu a praxi – Právníka (založen r. 1861). Právě na jeho stránkách se jeho redakce v úsilí o zrovnoprávnění češtiny s němčinou, o prosazení českého jazyka jako jazyka úředního, dovolávali tradic české právní kultury, publikovali řadu právně-historických památek a článků věnovaných české právní minulosti a tedy také Všehrdovu dílu.
Název spolku a také spolek sám se přes nepřízeň doby a více než sto let, které uplynuly od jeho založení, udržel, je stále živým organismem studentské obce. Avšak co osoba Všehrdova, jaký význam má ještě dnes na prahu 21. století jeho osobnost a dílo, co nám ještě dnes může sdělit, jaké poselství přes hranice staletí předat? Není jen pouhou antikvitou, nepříslušnou do dnešního postmoderního světa, do světa evropského právního prostoru, který ovlivňuje výrazně i naši právní každodennost?
O osobě a životu Viktorina Cornelia ze Všehrd máme sice řadu informací, ale přesto je jeho životopis na některých místech neúplný. Tak např. neznáme přesné datum jeho narození a rok 1460, byl historiky vzat jako spíše možné datum, neboť právě v tomto roce pobýval v místě narození Všehrda syn krále Jiřího, kníže Viktorin. Snad právě proto dostal Všehrd při křtu toto jméno, jinak v měšťanských kruzích spíše neobvyklé. Je také zřejmé, že to byla právě rodina (víme, že jeho otec se jmenoval Janúšek a matka Barbora, bratr Václav), která ovlivnila jeho pozdější vědecké, právnické a politické působení, ve které se Všehrd projevuje jako zastánce stavu městského, kritik šlechty a rozhodný příslušník kališnické církve.
Ačkoliv vnímáme Všehrda především jako právníka, přece mu vysokoškolské právnické vzdělání chybělo. To ostatně nebylo v tehdejší stavovské společnosti nic neobvyklého, neboť, jak známo, právnická fakulta Karlova učení po husitských válkách již nebyla obnovena a ostatně celá univerzita, která nabyla charakter zemské stavovské univerzity, se omezila jen na jednu fakultu svobodných učení (filozofickou), na které také Všehrd od roku 1477 studoval a roku 1479 složil zkoušku bakalářskou, roku 1483 se stal mistrem – magistrem – svobodných umění a začal také přednášet. O rok později – roku 1484 – zastával již úřad děkanský. Na univerzitě také byl nazýván mistr Victorinus Cornelius Chrudimensis nebo Chrudensis.
Naskýtá se ovšem otázka, kde získal právnické znalosti, zvláště římského práva. Všehrd totiž nevyužil možnosti studia na zahraničních právnických učilištích, jako někteří jeho součastníci, kteří studovali buď na severoitalských univerzitách v Bologni a Padově, či na německých protestantských školách. Zřejmě, podobně jako většina absolventů Karlova učení, se spokojil s občasnými přednáškami o římském právu a, což je pro právní vzdělanost v českém stavovském prostředí obvyklé, učil se právu v právní, tedy soudní praxi.
Na univerzitě dlouho nezůstal a již roku 1487 z ní vystoupil a stal se úředníkem stavovského státního aparátu. Proč z univerzity odešel, nevíme. A mezera v jeho životopise nás opět nutí k další úvaze – byly to již tehdy neutěšené hospodářské poměry univerzitních mistrů, či tvrdost požadavku celibátu pro univerzitní mistry, uplatňovaná i na kališnickém učilišti?
V každém případě víme, že se stal nejprve starostou komorničím u zemských desek, tj. úředníkem, kterému podléhali komorníci, zřízenci doručující půhony a podobné soudní výzvy a který také rozhodoval o přípustnosti soudních žalob. Poté povýšil, stal se ingrosátorem zemských desek, tedy úředníkem, který byl oprávněn do nich zapisovat vklady (kupř. vlastnictví, smlouvy) či průběh soudního řízení. Tehdy si také zakoupil na Starém Městě Pražském dům proti kostelu sv. Haštala.
S jeho působením v zemských úřadech souvisí i udělení šlechtického titulu: roku 1489 obdržel od krále erb a titul „ze Všehrd“. Vrcholu své úřední kariéry dosáhl roku 1493, kdy se stal místopísařem desek zemských, tedy jedním z menších úředníků zemských, mužem, který spravoval celou agendu zemských desek, onoho základu a jistoty stavovského právního řádu. Zřejmě proto, aby žil poblíž úřadu desek zemských, prodal dům na Starém městě a koupil, či získal sňatkem s Apolenou ze Dříní, dům na Újezdě na Malé Straně.
Činnost u zemských desek otevřela Všehrdovi možnost důkladného seznámení nejen s celou soudní a deskovou agendou, ale především s obsahem českého šlechtického práva, tedy s celou právní úpravou postavení šlechty ve vztahu ke státu a panovníkovi, jejích práv majetkových, trestních a s celou oblastí práva správního.
A tu se právě znovu potkáváme s řadou otázek, na které není lehké odpovědět. Vše se totiž odehrává v době, kdy se šlechta rozhodla vypracovat kodifikaci zemského – šlechtického – práva, a to v situaci pro ni příznivé. Král Vladislav II. je zaměstnán uherskými problémy, většinou dlí v uherském Budíně, města, která se dostávají se šlechtou do konfliktů hospodářských a právních, jsou zdánlivě oslabena. Jak se tedy zdá, měl by to být právě Všehrd, kterému by měla být svěřena kodifikace. A přece se vše odehraje jinak.
Všehrd započal již roku 1495 psát své nejvýznamnější dílo „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“, které mu zajistilo trvalou památku v českých právních dějinách. Snad spoléhal na to, že bude ne-li základem, tedy východiskem zamýšlené kodifikace. Ostatně nelze najít jinou odpověď při pohledu na mimořádné úsilí a invenci, kterou k napsání Knih devaterých vynaložil.
Avšak již 13. března 1497 byl očerněn u krále a pod průhlednou záminkou odstraněn ze svého úřadu, neboť prý neoprávněně změnil titulaturu menších úředníků, nazývaných původně úředníci pražští. Bylo to právě v témže roce, ve kterém dal král Vladislav souhlas k vytvoření nové kodifikace.
Můžeme se jen dohadovat, co vedlo ke konfliktu Všehrda s nejvyšším komorníkem a sudím. Bylo by jistě příliš povrchní se domnívat, že snad díky svému měšťanskému původu mohl vzbuzovat podezření, že stojí v očekávaném konfliktu a sporu o novou kodifikaci na straně městského stavu. Spíše se můžeme domnívat, že to byla jeho iniciativa, vytvoření vlastního obrazu zemského práva za zády představitelů šlechty, která vyvolávala obavy, zda nejde již v tomto počátečním stadiu kodifikačních prací o polemiku s neskrývanými úmysly šlechty. Jistě tu mohla svou roli sehrát i skutečnost, že vedle v podstatě nevzdělaných představitelů šlechty, kteří drželi nejvyšší úřady ve státě a vykonávali politickou moc, se rodila a prosazovala nová vrstva vzdělaných a schopných profesionálů – úředníků, kteří se s nimi dostávali při výkonů svých úřadů do konfliktu. Dokazuje to nejen zachovaná stížnost Všehrdova na některé menší úředníky, kteří ho osočovali u nejvyšších úředníků zemských, ale i jeho povzdech ještě z roku 1492, obsažený v dopise Bohuslavu Hasištějnskému, že právě tito úředníci opovrhují univerzitními vzdělanci, kteří prý „mluví z knih“ a jsou „latiníci“. Lepší je, stýská si Všehrd, „ničemu se nenaučiti … než mnoho na učení pobývati“
V každém případě však odstranění Všehrda z jeho úřadu posílilo kontrolu nejvyšších úředníků nad zemskými deskami i nad průběhem kodifikačních prací, svěřených pak královskému prokurátorovi Rendlu z Oušavy a Petru a Zdeňkovi ze Štemberka. Ti pak, na rozdíl od promyšleného a systematického díla Všehrdova, vytvořili jen soubor právních předpisů, kompilaci, opírající se o citace ze zemských desek a postrádající hlubší systém.
Vraťme se však opět k Všehrdovi a jeho dílu. Své Knihy devatery započal psát, jak bylo již řečeno, roku 1495 a dokončil je roku 1499. Druhou redakci pak vypracoval v letech 1502 až 1508. Jeho dílo ve své době nevyšlo tiskem, bylo mu dokonce vyhrožováno trestem smrti, neboť prý se dopouští porušení sankce ochrany nové kodifikace chráněné králem Vladislavem. Teprve v devatenáctém století byly Knihy devatery vydány, ovšem již jen jako historický pramen osvětlující právní kulturu v českém stavovském státu a tak paradoxně se dílo ve své době zakazované, leč často opisované, dočkalo mimořádného uznání. Stalo se tak roku 1841 vydáním, které připravil Václav Hanka za spolupráce Fr. Palackého, přičemž ovšem i tehdy rakouská censura zabránila vydání celého textu. Posledním – bohužel – vydáním je text připravený Hermenegildem Jirečkem roku 1874, a to na základě druhé verze Všehrdova díla z roku 1508, které on sám označil za správné a konečné.
Všehrdovo dílo je systematickým výkladem českého šlechtického práva, jak se vytvořilo do konce 15. a počátku 16. století a existovalo v řadě právních nálezů a sněmovních usnesení, vesměs kasuistické povahy. Všehrdovi se podařilo je shrnout v systematický výklad, vytvořit abstraktní právní výklad, osvobozený od kasuistického základu, přesné rozhraničení práva platného a jeho historických kořenů, včetně poukazů na přepisy již zaniklé a neplatné. To vše pak podal vynikající češtinou, dokládající jeho literární předpoklady získané humanistickými studii na univerzitě. Všehrd nepokrytě vyzdvihuje domácí českou právní tradici a ač neodmítá právo římské, používá jej jen k osvětlení či doplnění výkladu o právu domácím. Jak se zdá, pokračuje tak ve svém humanistickém působení, pro které je považován za zakladatele české národní humanistické tradice. Všehrd dobře znal, jak dosvědčují časté zmínky v jeho spisu, nejen právo římské, justiniánské Instituce, ale i právo kanonické a starší české právní knihy, vyjma snad Knihy Rožmberské a necituje také Maiestas Carolina.
Celé dílo sestávající, jak název napovídá, z devíti knih, je rozděleno obsahově na dvě části. Prvá kniha 1 – 3, je věnována procesu před zemským soudem, druhá část, kniha 4 – 9, pak agendě deskové. Vlastní výklad jednotlivých institucí práva hmotného je ve Všehrdově podání pojednán jen v souvislosti s právem procesním či deskovým. To, co překračuje rámec kodifikace či jen výkladu právních norem, jsou Všehrdovy úvahy nad jednotlivými obecnými otázkami práva. Tu se pak autor jeví jako dobrý znalec nejen práva římského, ale i středověké právní teorie, zejména přirozeného práva, jak dokládá např. jeho brilantní úvaha nad problémem přípustnosti nutné obrany proti hrozícímu útoku.
O právu přirozeném praví, že „…jest ten ne psaný než přirozený zákon, kterémuž jsmy se nenaučili, nepřijali. Nečtli, ale z přirozenie samého jej smy zachvátili, v se vpili a na sobě vytlačili, k kterémuž…nejsmy naučeni….ale narozeni…“
Jako právník se Všehrd hlásí k požadavku spravedlnosti při uplatňování práva, při zřejmém rozporu při uplatnění právního nálezu se má hledět „…k úmyslu a k vůli těch, kdo nález vynášeli“. Obrana právního řádu je mu základním úkolem a protivení se právu je mu nejhorším zločinem.
Významným předmětem Všehrdova díla je národní české vědomí, které ovšem není nekritické. To se především projevuje v jeho oslavování českého práva i jeho dějinného vývoje a v obhajobě českého jazyka jako literárního prostředku pro pěstování vzdělanosti. Právě proto byl v literatuře považován za zakladatele českého národního humanismu. Nelze mu také přičítat snad vyhrocené antiněmectví, spíše se u něho setkáme s oceněním současné vzdělanosti v německých městech.
Jestliže byl Všehrd vynikající právník, je nutno také odpovědět na otázku, jaký byl politik a jak vnímal svou tehdy značnými problémy zmítanou stavovskou společnost.
Především byl přívržencem a zastáncem monarchické formy státu. Avšak tuto monarchii chápal jako stavovskou, kde král byl stavům zavázán přísahou a stavové ho za krále svobodně zvolili, a kde jim byl tedy v rámci své přísahy i odpovědný. Správu země a působení zemských úředníků a státního aparátu chápal jako odpovědnou službu společnosti: „Toto však před očima vždycky úředníci mleti mají, aby se znali, že ne páni, než všie obce a všech lidí jsú služebníci, neb za to od lidí k živnosti své penieze a úplatky (poplatky) berú, a to jest jich, jak říkají, pluh“. Hlásí se také ke kritikům války a nalezneme u něho parafrázi známého hesla krále Jiřího: „Neb všem dobrým milejší a užitečnější a příjemnější má býti pokoj nežli válka.“
Pokud pak jde o vztah ke šlechtě, není u Všehrda až tak nepřátelský, jak bychom se z reakce na jeho dílo mohli domnívat, a Všehrd se rozhodně neprojevuje jako zastánce městského stavu. Spíše než měšťany bere v ochranu poddané sedláky a kárá šlechtu za způsob, jak s nimi bezprávně zachází, tedy za protiprávní jednání. Uvědomuje si samozřejmě rozdílnost právního postavení poddaných a jejich vrchností, především v případných sporech a ve shodě s platnou právní úpravou odmítá možnost soudní žaloby poddaného vůči jeho pánu.
V tehdy svrchovaně důležité otázce náboženské stál Všehrd na straně kališnické církve, ale nebránilo mu to v přátelských vztazích ke katolíkům, zejména po dlouhou dobu k Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic.
Osudy Všehrda po jeho odchodu z úřadu místopísaře desek zemských jsou známy jen povrchně. Snad působil jako řečník (právní zástupce) na zemském soudu, žil ze svého zřejmě značného majetku a zemřel bezdětný 21. září 1520, tedy před více než 490 lety na Malé Straně na mor. Dožil se tedy, pokud odhad o jeho narození je správný, šedesáti let.