Rod Schwarzenbergů patří mezi nejvýznamnější šlechtické rody Evropy. Vzhledem ke svému osobnímu zájmu o tento rod jsem se zaměřil na stále nedořešenou problematiku vrácení majetku znárodněného dle Lex Schwarzenberg.
Část majetku znárodněná po 25. únoru 1948 se již vrátila a již řadu let se řeší otázka, mají-li nárok na vrácení zbylého majetku, a to i navzdory tomu, že vzhledem k době, kdy ke znárodnění došlo, se na tento případ nevztahují předpisy o restituci. Vycházel jsem z právní úpravy zákona č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou a celou situaci jsem se snažil posoudit i v souvislosti s právní úpravou Nového občanského zákoníku. Mým cílem je tedy nalézt odpověď na otázku, zda mají Schwarzenbergové, na základě předpisů o restituci, nárok na vrácení majetku znárodněného dle Lex Schwarzenberg.
Ke znárodnění majetku došlo na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou1. Tento zákon je možné zmínit i v souvislosti s ustanovením Nového občanského zákoníku. § 3040 Nového občanského zákoníku, který je přechodným ustanovením k majetkovému právu manželskému, uvádí, že věci vydané na základě restitučních předpisů nejsou součástí společného jmění manželů. Dle důvodové zprávy k § 3040 nebyla tato úprava zařazena přímo do části druhé, neboť se jedná o dočasný jev, který je navíc téměř dokončen. Z této důvodové zprávy tedy vyplývá, že ještě nyní přetrvávají stavy, jež mají být restitucemi napraveny2. Zákon č. 143/1947 Sb., známý také jako Lex Schwarzenberg, ovšem pod restituce nespadá, neboť je za zákonem stanovenou hranicí 25. února 19483. Dle právní teorie4 je smyslem restituce náprava protiprávního stavu. I sama podstata a smysl Nového občanského zákoníku a jeho důvodová zpráva vypovídá o snaze navrátit se zpět k tradičním evropským právním systémům5. Dle řady teorií a též i osobního názoru nynější hlavy rodu Karla Schwarzenberga byl právě zmíněný Lex Schwarzenberg „milníkem na cestě k bezprávnímu státu.“6 Především § 10 Nového občanského zákoníku vede k užívání ustanovení dle jejich smyslu, byť by nebyla doslovně aplikovatelná. Důvodová zpráva k tomuto paragrafu pak uvádí, že důsledné trvání jen na znění zákona může vést k nespravedlnosti. Navíc by šlo o zásadu blízkou totalitním systémům.7
Samotné označení – zákon – pro zákon č. 143/1947 Sb. (známý též jako Lex Schwarzenberg) nám dává řadu podnětů k zamyšlení. Zákony, jež jsou nejvýznamnějším druhem právních normativních aktů8, by dle obecně uznávaných právních teorií měly splňovat určité znaky, aby mohly být takto označovány. Takovým významným znakem je obecnost, a to jak subjektů tak i objektů normy9. Pokud jde o obecnost na straně subjektů, předpokládá se vymezení subjektů právě obecně, nikoli konkrétně, tím spíš ne jmenovitě. Jde především o způsob, jakým jsou tyto subjekty určeny – obecnými znaky10. Tento znak je porušen již v samotném názvu zákona. Je zde jmenovitě uvedena konkrétní větev konkrétní rodiny. V § 1 odst. 2 jsou dále přímo jmenovaní představitelé této hlubocké větve – Josef Adolf ze Schwarzenbergu, Jan ze Schwarzenbergu a konečně Dr. Adolf Schwarzenberg11. Je více nežli patrné, že takovouto skupinu obecnými znaky vymezit vůbec nelze.
Už kvůli konkrétnosti subjektů nemůže Lex Schwarzenberg naplňovat předpoklad obecnosti, co se subjektivní stránky týče. Pokud jde o stránku objektivní, problém spočívá v tom, že akt sám o sobě řeší právě jeden konkrétní případ.
Dalším významným nedostatkem, který je právně filosofický, je ustanovení § 1 odst. 4 tohoto zákona, který zneplatňuje veškeré změny (vlastnického práva), které byly na majetku provedeny od 9. května 194512, pokud by se jich do šesti měsíců od účinnosti zemský národní výbor v Praze dovolal. Toto je příkladem možné retroaktivity a jde tak o narušení právní jistoty třetích osob13.
Pokud jde o poměry majetku samotného, ten je v § 6 Lex Schwarzenberg vymezen jako představenstvem spravovaná samostatná jednotka po stránce právní, hospodářské a účetní. Rovněž § 2 odst. 1 se hlásí k této myšlence jednotného celku. Odstavec 2 tohoto paragrafu ovšem obě zmíněná ustanovení popírá a vyslovuje možnost do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona oddělit části zemědělské půdy dle zásad dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb.14, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa15, a dekretu presidenta republiky ze dne 20. července 1945, č. 28 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci16. To se vztahuje i na lesy, které tvoří samostatné celky.
Zbývající ustanovení zákona obsahují především informace technického typu, a sice jakým způsobem bude majetek spravován17. Jsou to ustanovení obdobná dnešní organizaci právnických osob s rozdílem ideologického podtextu nastupující socialistické filosofie v politice. Toto se projevuje především participací zaměstnanců na vedení18.
Důvodová zpráva k zákonu č.143/1947 Sb. se jeví z dnešního pohledu jako nesmyslná. „Převodu podrobený majetek jihočeských Schwarzenbergů představuje svojí rozlohou tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce, a to tím spíše, že postup správy tohoto panství v minulosti není právě nejlepší zárukou, že by majetek byl v budoucnosti veden výlučně a jednoznačně v duchu českém, když ani v osobách vlastníků není beze všech pochyb prokázána naprostá a ryzí česká jejich národnost…“19 Je zajímavé, že právě v důvodové zprávě je zmíněna existence důvodných obav, že by tento majetek nebyl spravován v českém duchu, stejně jako obavy týkající se národnosti vlastníků. Pokud by tyto obavy byly důvodné, byl by tento problém řešen již zmíněným Dekretem presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Argument pochybnosti o češství byl následně zcela popřen reakcí na diplomatickou nótu švýcarského velvyslanectví ze dne 5. 9. 1947 na ochranu majetku Dr. Adolfa Schwarzenberga. Argument švýcarské strany týkající se švýcarského občanství Schwarzenberga je zde vyvrácen připomenutím jeho československého občanství a vojenské služby v Československu20.
O vlastenectví a češství Dr. Adolfa Schwarzenberga rovněž vypovídá jak jeho korespondence s Dr. Edvardem Benešem z let 1937–193921, tak i svědectví Jana Masaryka z 8. října 194522. V neposlední řadě je také třeba zmínit konfiskaci tohoto majetku Gestapem ze 17. srpna 194023.
Zákon je dále i v rozporu se soudobým právním řádem. Byl totiž přijat v roce 1947, tedy ještě za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb. (Ústavy 1920), proto je možné označit jej za protiústavní vzhledem k § 112 odst. 1, kde se zaručuje domovní svoboda, jež byla znárodněním veškerého majetku přerušena. I když ústava umožňovala omezení vlastnického práva dle § 109 odst. 224, šlo tak učinit pouze za stanovených podmínek, které v tomto případě nebyly naplněny, což dokládá už sama existence Lex Schwarzenberg.
Přijetí zákona bylo nezbytné převážně z ideologických důvodů. Je to patrné již z vyjádření Zemědělské komise, které se konalo 30. září 1946. Jednalo se o reakci na dopis Dr. Adolfa Schwarzenberga Zemskému národnímu výboru v Praze, ve kterém nabízel možnost jednat o převodu svého majetku na zemi Českou z důvodů změn v nazírání na soukromé právo vlastnické k velkému pozemkovému majetku v Československé republice. Zaslal taktéž podmínky, za nichž byl ochoten vyjednat převod. Takto bylo možné uskutečnit převod majetku po vzájemné dohodě, bez řešení situace zvláštním zákonem. Předmětem darování se měly stát velkostatky a průmyslové závody i s příslušenstvím. Měla tak vzniknout právnická osoba spravovaná příslušnou reprezentaci České země. Výnosy pak měly být určeny pro potřeby majetku samotného a podpoře sociálních, zdravotnických a kulturních zařízení v zemi České. Věci (movité i nemovité), které neměly hospodářské využití, si Dr. Adolf Schwarzenberg měl v úmyslu ponechat, rovněž požadoval možnost podílet se na správě darovaného majetku. V tomto jednání je evidentní snaha dohodnout se a přizpůsobit se novým poměrům a zachovat hospodářský majetek jako celek25. Vyjádření k nabídce je ovšem negativní. Odmítnutí jednat s Dr. Adolfem Schwarzenbergem bylo odůvodněno tím, že nebyla dořešena konfiskace majetku, dále pak si Komunistická strana Československa přeje, aby bylo se Schwarzenbergem naloženo jako s ostatními šlechtickými magnáty, a také zlikvidovat panství Schwarzenbergů bez památky na ně26. I v tomto vyjádření dochází k porušení již zmíněného zákona č. 61/1918 Sb., neboť je zde Dr. Adolf Schwarzenberg označený jako šlechtický magnát. Dále je zde také vysloven předpoklad budoucího rozdělení majetku (jak později činí § 2 odst. 2 Lex Schwarzenberg), a sice z důvodu vyslyšení hlasu lidu. Rovněž je zde vyslovena námitka vůči převodu na zemi Českou z důvodů budoucího zániku tohoto útvaru při přeměně zemského zřízení na krajské.
Je tedy zvláštní, že takovýto zákon je doposud součástí českého právního řádu. V kontextu dnešních právních předpisů se dá říci, že je v rozporu s Čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to jak s ustanovením o právu vlastnit majetek, tak i o právu na ochranu vlastnictví a samozřejmě nyní i s právem na dědění. Čl. 1 Listiny pak vyvrací argumenty důvodové zprávy, které se týkají občanství Dr. Adolfa Schwarzenberga (resp. nyní jeho právních nástupců), neboť dle tohoto článků jsou si lidé rovni i důstojnosti i v právech, Čl. 2 pak vyvrací argument obsažený v důvodové zprávě27, který sleduje soulad vlastnictví v novém duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky, což je argumentem ideologickým. Je patrný i rozpor s prameny mezinárodního práva. Především s Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento článek hovoří ve svém prvním odstavci o právu každého vlastnit majetek a o možnosti zbavení majetku, což lze jen na základě zákona a v souladu s podmínkami stanovenými obecnými zásadami mezinárodního práva28.
Vzhledem k výše uvedeným faktům tedy Schwarzenbergové mají dle restitučních předpisů nárok i na vrácení majetku zabraného podle Lex Schwarzenberg. Ačkoliv podle data přijetí nespadá výslovně pod předpisy o restituci, lze výkladem těchto předpisů a analýzou samotného Lex Schwarzenberg dovodit, že patří do skupiny případů spadajících právě pod tyto předpisy.
Václav Hampel
Václav Hampel: Returning the property seized on behalf of the Lex Schwarzenberg
Lex Schwaryenberg represents an unique act of legislation. That is the main reason why this article focuses on examination of this piece of legislation both in the sense of the legal theory and the history of law and on trying to prove that the Schwarzenberg family has the right to have all the property seized on behalf of the Lex Schwarzenberg returned.
Narozen 20. Září 1991. Pochází ze Dvora Králové, kde vystudoval čtyřleté gymnázium. Nyní studuje druhým rokem právo na Univerzitě Palackého v Olomouci.