Po dvanácti letech přípravných prací přijala Poslanecká sněmovna PČR v listopadu 2011 návrh nového českého občanského zákoníku. Senátem návrh prošel počátkem února 2012, poté jej podepsal president ČR. Text zákona byl publikován ve Sbírce zákonů a po legisvakační lhůtě 1.1.2014 vstoupí v účinnost.1
Tvorbu nového občanského zákoníku v jeho nové podobě konkrétně provázelo několik významných časových mezníků:
a) 9.11.2011: Sněmovna schválila nový Občanský zákoník. Platit by měl po úpravě od 1.1.2014.
b) 25.8.2011: Výbor projednává nový občanský zákoník na zasedání v Lipnici nad Sázavou.
c) 8.6.2011: Občanský zákoník schválila sněmovna v prvním čtení.
d) 18.5.2011: Vláda občanský zákoník schválila ve složení zástupců ODS, TOP 09 a Věcí veřejných.
e) 11.4.2011: Předložen návrh občanského zákoníku Legislativní radě vlády.
f) únor – duben 2011: vypořádání došlých připomínek k zákoníku.
g) prosinec 2010: Občanský zákoník rozeslán k 2. připomínkovému řízení.
h) leden 2009: Předložení návrhu občanského zákoníku vládě.
i) listopad 2008: Jazykový posudek nového zákoníku.
j) květen 2008: Občanský zákoník rozeslán do oficiálního připomínkového řízení.
k) květen 2007: Občanský zákoník předložen ve své druhé verzi.
l) leden 2005: Předložena první verze kodexu Občanský zákoník.
m) duben 2001: Věcný záměr občanského zákoníku schválen.
n) rok 2000: Věcný záměr pro nový občanský zákoník.
Text nového občanského zákoníku zasáhne nepochybně mimořádně dramaticky do dosavadní podoby soukromého práva ve všech jeho aspektech. Jedním ze základních a přitom velmi razantně působících výrazů diskontinuity nového občanského zákoníku s dosavadní legislativní úpravou soukromého práva je užitá terminologie. Nová právní úprava se zcela radikálně rozchází s terminologií dosavadní, kterou nahrazuje i tam, kde došlo v uplynulých desítiletích k zakořenění a stabilizaci terminologie, tuto mění, přičemž se v převážné většině změn vrací k terminologii Obecného zákoníku občanského, platného na území dnešní ČR od roku 1811 do roku 1950.
V rámci systematiky občanského zákoníku patří na první pohled mezi nejvíce dotčené změnou terminologie oblast dědického práva.2 Zde ovšem nejde – na rozdíl od jiných změněných termínů přijatých zákoníkem – o pouze jazykové důvody či dokonce samoúčel, nýbrž o důvody věcné, zejména institucionální a funkcionální. Užité (staro)nové termíny mají v kontextu zákona relativně přesně vymezený obsah a rozsah.
Autor nezastírá, že inspirací k této práci se mu stala průkopnická studie doc. JUDr. Jána Ciráka, CSc., věnovaná terminologickým návratům dědického práva (byť se zřetelem především na rekodifikaci slovenského soukromého práva), z jejíchž základních myšlenek autor v této práci rovněž vychází.3
České dědické právo, výrazně zjednodušené v rámci dvou etap vývoje po druhé světové válce (zákonem č. 141/1950 Sb., a zákonem č. 40/1964 Sb., si vzalo v rámci rekodifikace za cíl zakotvit obecně podrobnější úpravu, než tomu bylo doposud.4 Za zvlášť významné považoval tvůrce nového občanského zákoníku odstranění ”simplifikačních tendencí totalitního zákonodárství”5 v dědickém právu. Podle důvodové zprávy je přitom sledován návrat do dědického práva jeho tradičních zásad:
• Zásada zachování hodnot,
• Koncepce individualistického dědického práva (spočívající v přechodu majetku na jednotlivce), jakož i zásady sekundární, jako:
• Zásada rovnosti,
• Zásada univerzální sukcese,
• Volnost dědice dědictví přijmout či odmítnout a
• Princip ingerence veřejné moci při nabytí dědictví.6
S implementací těchto zásad, s návratem k institutům a pravidlům vytvořeným zčásti již římským právem7 a rozvinutým zejména v rakouském ABGB jako základu inspirace této části nového občanského zákoníku je spojen poměrně rozsáhlý soubor termínů, které se za uplynulých 60 let vytratily z českého dědického práva.
V následujícím textu je autor identifikuje v pořadí zčásti z hlediska jejich významu, především však z hlediska zařazení v systematice nového občanského zákoníku a přiřazuje k nim ustanovení, v nichž jsou užity, jejich význam, jak vyplývá přímo z textu zákona, případně z důvodové zprávy. Autor přitom usiluje o zachování autenticity terminologie a jejich významu a z tohoto důvodu se spíše vyhýbá vlastním terminologickým, systematickým a dalším úvahám, ačkoli k tomu byl v řadě případů velmi silně puzen.
• Pozůstalost (§ 1466): ”jmění zůstavitele k okamžiku zůstavitelovy smrti, resp. ta jeho část, která je způsobilá přejít na dědice jako na právního nástupce”.8 A contrario:
• Dědictví je ”to z pozůstalosti, co skutečně připadá jako jmění osobě, která je dědicem”.9
• Dědická smlouva (§ 1481, 1572n.): Nově zařazený dědický titul (na první místo mezi dědickými tituly, ergo s předností před zákonným děděním). Umožňuje pořídit poslední pořízení smlouvou mezi živými pro případ smrti.10 Vyžaduje formu veřejné listiny. Dědickou smlouvou lze pořídit pouze do ¾ pozůstalosti.
• Odkaz, odkazovník (§ 1480 odst. 2, § 1484 odst. 1, § 1488, § 1584n.): subjektem odkazu je odkazovník, tj, osoba, které zůstavitel zůstavil jen jednotlivou věc, případně několik věcí určitého druhu. Zatímco nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, odkazovník uplatňuje právo na odkaz vůči dědici bez soudní ingerence.11
• Odkazovník přední (viz § 1558)
• Odkazovník následný (viz § 1557)
• Dědický nápad (§1469): Termín dosud běžně v praxi užívaný, nově zakotvený v zákoně. Znamená okamžik napadnutí dědictví dědici (ke dni smrti zůstavitele) a demonstruje odklon od konstrukce hereditatis iacens, která vázala nabytí dědictví dědicem na soudní rozhodnutí.12
• Zřeknutí se dědického práva (§ 1470, § 1474): je možné ohledně dědického práva, které má teprve vzniknout, a to smlouvou se zůstavitelemn (a contrario):
• Odmítnutí dědictví (§ 1475): přichází v úvahu po smrti zůstavitele, a to výslovným prohlášením vůči soudu.
• Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1475): varianta odmítnutí dědictví nepominutelným dědicem.
• Vzdání se dědictví (§ 1480): Dědic, který dědictví neodmítl (viz), může se jej před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice.
• Výhrada (§ 1479): odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou (viz), s výhradou nebo jen zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.
• Pořízení pro případ smrti (1481): podle nové úpravy jsou jím závěť, dědická smlouva (viz) nebo dovětek (viz).
• Dovětek (§ 1481, § 1488): (kodicil) druh pořízení pro případ smrti; dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz (viz), stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku (viz) nebo dědici příkaz (viz). Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku. Dovětek může být vedle závěti (testamentární) nebo bez pořízení závěti (intestátní). Dovětkem nelze povolat dědice.13
• Doložení času (§ 1488, § 1541, § 1554n.): Varianta dovětku (viz) nebo vedlejší doložky v závěti (viz). Představuje časové omezení práva.
• Příkaz (§ 1488, § 1559n.): Zůstavitel může stanovit příkazem někomu, aby něco provedl. Podrobnosti viz § 1559n.
• Skupina osob pokládaných za jednoho dědice (§ 1493, § 1590) viz též Chudí.
• Chudí (§ 1493): výslovně zmíněný příklad skupiny osob bez bližšího určení, kterou lze povolat za dědice. Spojeno s domněnkou, že za dědice byla povolána obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, která rozdělí dědictví mezi členy určené skupiny.
• Podělení (§ 1494): výraz znamenající rovné rozdělení uvolněného podílu mezi dědice.
• Náhradnictví, náhradník (§ 1497n., § 1591): Možnost zůstavitele pro případ, že dědictví nenabude osoba povolaná za dědice, povolat této osobě náhradníka, případně i postupně i náhradníka náhradníků. Platí i pro odkazy.
• Svěřenské nástupnictví, svěřenský nástupce (§ 1502, § 1591): Možnost zůstavitele nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného dědice. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za náhradníka (viz)
• Řada svěřenského nástupnictví (§ 1504): postup, ve kterém následují po sobě svěřenští nástupci.
• Zůstavitelův současník (§ 1504): per arg. a contrario z § 1505 lze dovodit, že jde o osoby, které existují v době zůstavitelovy smrti.
• Pořizovací nezpůsobilost (§ 1515n.): Jde o lex specialis svéprávnosti
• Soukromá listina (§ 1523): zřejmě se jí rozumí listina, která nemá povahu listiny veřejné (srov. § 1527-1528).
• Rozvaha (§ 1528): pojem, vyjadřující stav osoby projevující poslední vůli.
• Pořizování závěti s úlevami (§ 1532, § 1538): Zjednodušené podmínky pořízení závěti ve specifických situacích.
• Vedlejší doložky (§ 1541): Mohou jimi být: podmínka (viz), doložení času (viz) nebo příkaz (viz).
• Obtěžování ze svévole (§ 1541 odst. 2): varianta zneužití vedlejší doložky.
• Odstoupení z funkce vykonavatele závěti (§ 1543n.), z funkce správce pozůstalosti (§ 1549): je kdykoli možné; pochybnosti vyvolává užitý termín odstoupení, který náleží do smluvního práva a je dle § 1980 spojen s účinky ex tunc.
• Podmínky v závěti (§1551n.): jsou nově přípustné.
• Přední dědic, následný dědic (§ 1557, odkazovník (§ 1558): uplatní se v případě odsunutí práva následného dědice, (odkazovníka), až bude splněna podmínka nebo až nastane doložený čas.
• Smluvní dědic (§ 1572n.), smluvní odkazovník (§ 1572n., § 1573): viz Dědická smlouva
• Dědická smlouva uzavřená mezi manželi (§ 1582): jde o vzájemnou smlouvu mezi manželi (snoubenci) platí pro ni zvláštní ustanovení; zejména jí lze povolat za dědice nebo odkazovníka pouze druhou stranu nebo strany smlouvy navzájem.
• Darování pro případ smrti (§ 1584 odst. 2): považuje se za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.
• Přednostní odkaz (§ 1586): viz text ustanovení.
• Pododkaz (§ 1589n.): příkaz zůstavitele odkazovníku splnit další odkaz.
• Odvolání odkazu (§ 1592n.): viz text ustanovení.
• Odkaz dětem (§ 1608): pouze synové a dcery, pokud jde o děti někoho jiného; i potomci nastupující na jejich místo, jde-li o vlastní děti zůstavitele.
• Nabytí odkazu (§ 1610): odkazovník nabývá práva na odkaz smrtí zůstavitele.
• Splatnost odkazů (§ 1614): viz text ustanovení.
• Odkaz výživného (§ 1616 odst. 2): viz text ustanovení.
• Právo odkazovníka na zajištění (§ 1617): viz text ustanovení.
• Uvolněný odkaz (§ 1618n.): viz text ustanovení; viz též Náhradník.
• Výhrada soupisu (§ 1620n., §1664n., § 1671, § 1694n., § 1701): Právo dědice, uplatnitelné do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl.
• Zákonná posloupnost (§ 1623n.): dle dosavadní terminologie dědění ze zákona. Pořadí dědění: 1) Dědická smlouva nebo závěť, 2) zákonná posloupnost, 3) dědici se stávají odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.
• Třídy dědiců (§ 1625n.): podle dosavadní terminologie zákonné dědické skupiny.
• Pátá třída dědiců (§ 1629): patří do ní prarodiče rodičů (tedy praprarodiče) zůstavitele.
• Šestá třída dědiců (§ 1630): patří do ní potomci dětí sourozenců zůstavitele a potomci prarodičů zůstavitele, u posledních platí právo reprezentace.
• Několikeré příbuzenství (§ 1631): při souběhu příbuzenství lze uplatnit více nároků.
• Nepominutelný dědic (§ 1632n.): nově formulovaný výraz pro dosavadního neopominutelného dědice.
• Povinný díl (§ 1623): proti dosavadnímu stavu snížen o 1/4, tj. nezletilý nepominutelný dědic musí dostat alespoň ¾ svého zákonného podílu, zletilý alespoň ¼ svého zákonného podílu.
• Zvrhlá povaha (§ 1636 odst. 1 písm. c)): součást charakteristiky nepominutelného dědice pro účely vydědění.
• Trvale vedený nezřízený život (§ 1636 odst. 1 písm. d)): součást charakteristiky nepominutelného dědice pro účely vydědění.
• Marnotratný dědic (§ 1637): součást charakteristiky nepominutelného dědice pro účely vydědění.
• Odbytné (§ 1647): lze dohodnout mezi nepominutelným dědicem a dědici s podmínkou schválení soudem; pak se neužijí ustanovení o stanovení a zajištění povinného dílu.
• Právo některých osob na zaopatření (§ 1655n.): přísluší osobám, které by byly jinak nepominutelnými dědici. Viz nutná výživa, slušná výživa.
• Nutná výživa (§ 1655): viz Právo některých osob na zaopatření; náleží osobám, které by jinak byly nepominutelnými dědici.
• Slušná výživa (§ 1656 odst. 1): viz Právo některých osob na zaopatření; náleží ve stanovených případech pozůstalému manželu.
• Nutné zaopatření (§ 1656 odst. 2, § 1658): viz Právo některých osob na zaopatření; náleží ve stanovených případech pozůstalému manželu a pozůstalému rodiči.
• Základní vybavení rodinné domácnosti (§ 1657): připadá zásadně pozůstalému manželu, i když není dědicem.
• Bezplatné zaopatření v domácnosti zůstavitele (§ 1659): náleží osobám, které jej požívaly až do smrti zůstavitele ještě tři týdny po smrti zůstavitele.
• Správa pozůstalosti (§ 1667): viz text ustanovení.
• Prostá správa (§ 1668, § 1669): viz text ustanovení.
• Plná správa (§ 1671): viz text ustanovení.
• Písemnosti, podobizny nebo záznamy a jiné věci rodinné nebo upomínkové povahy (§ 1671): věci podřízené zvláštnímu režimu při rozdělení mezi dědice.
• Závěra pozůstalosti (§ 1672n.): opatření zajišťující pozůstalost, které provede soud ve stanovených případech.
• Soupis pozůstalosti (§ 1674n.): jeho účelem je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele. Soupis nařídí soud v zákonem stanovených případech (viz Povinný díl, viz Výhrada soupisu.
• Osoba pod zvláštní ochranou (§ 1675 odst. 2 písm. a), § 1683 odst. 1, § 1686 odst. 1): osoby vyjmenované v prvně uvedeném ustanovení. Viz též Soupis pozůstalosti.
• Seznam pozůstalostního majetku (§ 1677 odst. 1): v odůvodněných případech může nahradit soupis pozůstalosti (viz). Vyhotovuje jej správce pozůstalosti a potvrzují všichni dědici.
• Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1677 odst. 2): v jednoduchých případech může nahradit soupis pozůstalosti.
• Nejlepší dědické právo (§ 1680 odst. 1): kdo je osvědčí, tomu soud potvrdí dědictví.
• Výkaz (§ 1690): pořizuje jej soud, rozděluje-li pozůstalost na žádost dědiců. Jeho základem je soupis pozůstalosti (viz) nebo soupis potvrzený všemi dědici.
• Odloučení pozůstalosti (§ 1699): může se jej domáhat věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice.
• Vyhledání dluhů zůstavitele (§ 1701n.): možnost toho, kdo dědictví spravuje nebo dědice, který si vyhradil soupis, navrhnout soudu před potvrzením dědictví aby soud pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby se v přiměřené době ohlásili a doložili pohledávky. Jde o institut odpovídající dosavadní konvokaci věřitelů.
• Zcizení dědictví (§ 1704n.): zákon umožňuje zcizit dědictví po smrti zůstavitele.
• Odvážná smlouva (§ 1704 odst. 2): dědictví se zcizuje (viz) odvážnou smlouvou, pokud při zcizení dědictví nebyl za základ smlouvy vzat seznam práv a povinností.
• Písemnosti, podobizny a záznamy rodinné povahy (§ 1706 odst. 1): věci, na které nemá nárok nabyvatel dědictví. Viz Zcizení dědictví.
• Pohřebiště (§ 1707): viz též Hrobové místo.
• Hrobové místo (§ 1691): viz též Pohřebiště.
• Pohřeb (§ 1707): viz též Pohřbení.
• Pohřbení (§ 1691): viz též Pohřeb.
• Pravost dědického práva (§ 1709): odpovídá za ni zcizitel dědictví. Viz též Zcizení dědictví.
Z uvedeného přehledu nové terminologie dědického práva, kterou zavedl do textu českého občanského zákoníku jeho tvůrce, je zřejmý mimořádně obtížný úkol, který stojí před subjekty dědického práva a všemi orgány a osobami, které budou s tímto textem přicházet do styku. Nová terminologie a její užití v koncepci nového dědického práva současně signalizují, že vstoupit do dědických vztahů bude možno jen na základě velmi sofistikovaného osvojení všech jeho termínů, institutů a jejich fungování ve vzájemných souvislostech. Jako příklad lze uvést ponechání mimo pozornost výhrady soupisu v dědickém řízení s dopady na rozsah odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy (viz výše).
Na příkladu terminologie nového českého dědického práva lze demonstrovat potřebu přeskupit soubor zásad soukromého práva, v němž jako prvotní hodnota by měla dominovat zásada vigilantibus iura v její znalostní složce, vyjádřitelné jako výzva všem osobám stát se znalci nového civilního práva.
Mgr. JUDr. Jan Hurdík
Jan Hurdík: Monolingual Dictionary to the Law of Succession by the New Czech Civil Code
This article is concerned with one of the most presently discussed legal topics which is the „new“ Czech Civil Code (here and after CCC). It nearly concentrates on law of succession and its interpretation. Applied terminology in CCC constitutes penetrative discontinuity with the still effective enactment. Therefore the author presents summary of new terms and also interprates them.
(Summary written by Lucie Kianková)
Mgr. JUDr. Jan Hurdík, narozen 21.5.1976 v Třebíči. Po absolvování gymnázia studoval v letech 1994 – 1999 paralelně obor francouzský jazyk a reálie na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a obor právo na Právnické fakultě téže univerzity. Po krátké praxi advokátního koncipienta a absolvování jednoleté základní vojenské služby u Vojenské akademie ve Vyškově nastoupil jako justiční čekatel Krajského soudu v Brně a od roku 2004 působí jako předseda senátu - soudce soudu I. stupně na úseku občanskoprávním. Je pověřen rozhodováním věcí občanskoprávních sporných i nesporných, obchodních a agendy s tzv. „cizím prvkem“. Zároveň je studentem doktorandského studijního programu v oboru soukromé právo na Paneurópské vysoké škole v Bratislavě – Fakultě práva.