Článek shrnuje vztahy mezi Československem a Evropskými společenstvími v období od dubna 1951 do března 1990 se zohledněním účasti Československa v RVHP a ve Varšavské smlouvě.
Tímto příspěvkem bych rád doplnil obraz vzájemných vztahů našeho státu s Evropskými společenstvími, když období před rokem 1990 provází absence relevantních zdrojů i velmi častá vzájemná „inspirace“ mezi dostupnými prameny bez potřebné citace. V nejednom případě jsou pak vzájemné vztahy před rokem 1989 přehlíženy více méně úplně.
Tématu vztahů socialistického Československa a Evropských společenství jsem se věnoval ještě v průběhu magisterského studia ve své seminární práci,1 jejíž kostra byla při psaní tohoto článku využita. Chybějící mozaiku jsem se rozhodl doplnit dostupnými zdroji; ze soudobých zdrojů jsem kromě časopisu Právník využil také Rudého práva, jež sice nebylo vzorem nezávislé žurnalistiky, nicméně k doplnění faktografických údajů, se domnívám, posloužilo dostatečně.
S koncem druhé světové války se sovětská sféra vlivu rozšířila až do střední Evropy. Kolem Sovětského svazu (SSSR) vznikl prstenec vazalských států, z něhož byla v roce 1948 ostrakizována Jugoslávie. V lednu 1949 došlo k vytvoření společné platformy hospodářské spolupráce – Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), na níž v Evropě participovaly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR.2 Následně přibyla Albánie, jež později svou činnost v organizaci ukončila, a Německá demokratická republika (NDR).3
V dubnu 1951 podepsali zástupci Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa a Nizozemí dokument, kterým byl položen základ Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO).4 První zprávu o podpisu dohody přineslo s dvoudenním odstupem Rudé právo, když převzalo článek Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS), z něhož se dozvídáme, že jako první podepsal smlouvu západoněmecký kancléř Adenauer a že smlouva byla připravena dle pokynů Washingtonu.5 V červenci 1951 pak byl Schumannův plán ke sjednocení Evropy (z května 19506) zmíněn i na půdě čs. Národního shromáždění, když lidovecký poslanec Dionysius Polanský označil západoněmeckou účast na plánu za nejhorší a nejosudovější opatření, které Adenauerova vláda uskutečnila.7 Právnímu aspektu se věnoval i časopis Právník v článku Edmunda Schwarze, jenž smlouvy a dohody označil za rozporné s mezinárodními smlouvami, zásadami mezinárodního práva a bodem 1 článku 2 Charty OSN, dále bylo zmíněno porušení Postupimské dohody (1945) a ze strany Francie také smlouvy o spojenectví a vzájemné pomoci mezi SSSR a Francií z roku 1944.8
V březnu 1957 byla v Římě podepsána další smlouva – o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom).9 O tomto dokumentu Rudé právo informovalo jen s jednodenním zpožděním ve dvou článcích. První článek z dílny Československé tiskové kanceláře (ČTK) byl spíše deskriptivní, druhý, jehož autorem byl Čestmír Suchý, již nenechával čtenáře na pochybách, že Římské smlouvy jsou „komplotem proti míru“ a proti „zájmům západoevropské dělnické třídy“.10 Ve stejném tónu pokračoval i Čestmír Čepelka na stránkách Právníka, který jako důvod vzniku Euratomu spatřoval francouzskou snahu profinancovat svůj jaderný program a německý zájem dohnat desetileté zpoždění ve vlastním jaderném výzkumu.11
V červenci 1960 se novou ústavou stal z lidově demokratického Československa socialistický stát, jehož pozice sovětského vazala se příliš nezměnila, a tak i nadále byl postoj ČSSR jako součásti RVHP k EHS, ESUO a Euratomu determinován postoji Sovětského svazu, jenž považoval integraci za nástroj amerického imperialismu a přípravu zdrojů na útok proti státům socialistické soustavy. Je vhodné dodat, že samo Československo vnímalo západoevropskou integraci jako možnost k debatě o hlubší spolupráci v rámci samotné RVHP. Pokus o reformu RVHP však počátkem šedesátých let narazil na rezolutní odpor Rumunska a také lhostejnost Sovětského svazu.12 Celní a hospodářská unie západoevropských států byla zcela otevřeně ze strany států RVHP označována, nejen směrem k nim, za diskriminaci.13
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let lze vysledovat i zájem SSSR změnit vztahy s Evropskými společenstvími (ES14), když důvodem posunu v postoji byl patrně konec přechodného období (původně r. 1969), kdy se měla společná obchodní politika dostat do gesce Komise, což by znamenalo konec možnosti uzavírat některé druhy dohod přímo se členskými státy ES. Termín konce přechodného období byl ve vztahu k Československu fakticky posunut na 31. prosinec 1974.15
Počátkem sedmdesátých let byla zahájena první jednání mezi RVHP a ES, jež sice v únoru 1975 umožnila první oficiální kontakt, avšak nakonec sama nepřinesla jakoukoliv další spolupráci obou organizací. Důvodem byl jednak tvrzený chybějící právní rámec pro taková jednání ze strany RVHP, ale také obava členských států ES, že by tlak na spolupráci na úrovni obou organizací způsobil hlubší integraci RVHP nebo posílení sovětského vlivu.16
Československo v roce 1978 uzavřelo s ESUO autolimitační sektorové ujednání pro obchod s hutnickými výrobky,17 jež se týkalo exportu ocelářských výrobků, díky čemuž v dubnu 1978 Evropská komise pozastavila výkon antidumpingových opatření proti ČSSR.18 EHS pak v červnu 1982 s ČSSR uzavřela další dohodu týkající se obchodu v odvětví skopového a kozího masa.19 V souvislosti s touto materií byly ve skutečnosti sjednány tři samostatné dokumenty: Dohoda výměnou dopisů mezi EHS a ČSSR o obchodu v oblasti ovcí a koz (14. 6. 1982), Dohoda výměnou dopisů týkající se bodu 2 Dohody výměnou dopisů mezi EHS a ČSSR o obchodu v oblasti ovcí a koz (14. 6. 1982) a Dohoda výměnou dopisů týkající se bodu 9 Dohody výměnou dopisů mezi EHS a ČSSR o obchodu v oblasti ovcí a koz (14. 6. 1982).20 V červenci 1982 pak byla parafována bilaterální dohoda týkající se obchodu s textilem.21
Na přelomu let 1983 a 1984 byla zahájena jednání mezi ČSSR a EHS o uzavření dohody o spolupráci, přičemž jednání pokračovala i v letech 1986 až 1988. Československá ochota zahájit diplomatické vztahy s ES byla vtělena do diplomatické nóty z 13. června 1988.22 O několik dní později – 25. června 1988 – byla po složitých jednáních přijata deklarace, kterou byly založeny oficiální vztahy mezi ES a RVHP. Deklaraci za RVHP podepsal tehdejší předseda Výkonného výboru RVHP, mimo jiné první místopředseda československé federální vlády, Rudolf Rohlíček, za EHS pak člen Komise ES pověřený zahraničními vztahy a obchodem Willy de Clercq a západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.23
Na základě deklarace byly navázány oficiální vztahy mezi RVHP a EHS. Obě strany se zavázaly rozvíjet spolupráci v oblastech, jež spadaly do jejich příslušné kompetence a byly předmětem společného zájmu. Oblasti, formy a metody spolupráce měly být určeny na základě kontaktů a jednání mezi představiteli RVHP a EHS jmenovanými za tímto účelem, přičemž byla deklarována i možnost dalšího rozšíření oblastí, forem a metod spolupráce.24
V reakci na přijetí deklarace ještě v červnu 1988 iniciovalo pět států RVHP – kromě ČSSR také Sovětský svaz, NDR, Maďarsko a Bulharsko – navázání diplomatických vztahů s EHS. Komise ES na tuto iniciativu reagovala kladně 16. srpna 1988, kdy byla v plném proudu už i jednání s Polskem, které žádost o navázání diplomatických vztahů podalo později.25
V říjnu 1988 se v Bruselu sešel ministr zahraničního obchodu ČSSR Jan Štěrba s místopředsedou Komise ES Karl-Heinzem Narjesem a členem Komise pověřeným zahraničními vztahy a obchodem Willy de Clercqem. Hlavním tématem rokování bylo projednání některých otázek bránících sjednání dohody o obchodu průmyslovými výrobky. Tato dohoda představovala pro Československo jeden ze základních kroků k plné normalizaci ekonomických vztahů s EHS.26 Definitivní uzavření smlouvy oddálily změny ve federální vládě na podzim 1988, které EHS zpočátku vnímalo jako ústup od ekonomické reformy; naopak československá strana trvala na stanovisku, že změny ve vládě mají posílit a urychlit právě ekonomické reformy.27
19. prosince 198828 byla podepsána Dohoda mezi EHS a ČSSR o obchodě průmyslovými výrobky,29 kterou za Československo podepsal ministr zahraničního obchodu Jan Šterba, za EHS náměstek řeckého ministra zahraničních věcí Teodoros Pangalos a člen Komise ES pověřený zahraničními vztahy a obchodem Willy de Clercq.30 Posledního jmenovaného již 21. prosince 1988 přijali v Praze prezident ČSSR Gustáv Husák a generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš.31 Obou přijetí se kromě de Clercqa zúčastnili i ministr Štěrba, vedoucí delegace EHS pro jednání s ČSSR Pablo Bonavides a velvyslanec ČSSR v Belgii a vedoucí stálého zastoupení ČSSR při ES Karel Lukáš.32
V pondělí 13. března 1989 předal velvyslanec ČSSR u Evropských společenství Karel Lukáš pověřovací listiny Pedru Solbesu Mirovi, jenž byl v dobových materiálech označen za úřadujícího předsedu Rady ministrů. V následujících dnech byly pověřovací listiny předány ještě i předsedovi Komise ES Jacquesu Delorsovi. V té době již pověřovací listiny měly předané velvyslanci Maďarska, SSSR a NDR.33
V platnost vstoupila dohoda o obchodě průmyslovými výrobky 1. dubna 198934 Celková konstrukce dohody, absence pevného data odstranění restrikcí i samotná limitace dohody na obchod s průmyslovými výrobky byla svým způsobem trestem za neochotu československého vedení uskutečnit v rámci systému výraznější změny.35
Ve dnech 1. – 2. června 1989 se v Praze uskutečnilo první jednání společného konzultačního orgánu ČSSR a EHS, na němž byla kromě diskuse o naplňování dohody z prosince 1988 na pořadu jednání i otázka prohloubení a rozšíření vzájemných obchodních styků.36
Zatímco po okupaci Československa v srpnu 1968 byly snahy o reformu RVHP připočteny k tíži Dubčekova vedení,37 v následujícím období členské státy RVHP zjevně směřovaly k určité formě hlubší spolupráce inspirované západoevropskou integrací.
V květnu 1970 se ve východním Německu uskutečnilo setkání právníků, kde ČSSR zastupovali akademik Knapp a docent Kalenský, které se zabývalo otázkami ekonomické integrace v RVHP.38
Je tak zjevné, že myšlenka kvalitativní přeměny RVHP nebyla v jejích členských státech úplně opuštěna. Zajímavý byl postoj Rumunska, jež zejména po izolaci Sovětského svazu v důsledku vpádu do Afghánistánu usilovalo o vlastní vztahy se Západem, přičemž nejmarkantnějším projevem těchto snah byla účast rumunských sportovců na letní olympiádě v Los Angeles v roce 1984. Spolupráce se Západem měla podle mého názoru zajistit příliv kapitálu a devizových prostředků, které Rumunsko – zadlužené i z realizace rozličných megalomanských projektů, kupř. výstavby kanálu magistrala Albastră spojujícího Dunaj s Černým mořem či rozsáhlého administrativního komplexu Casa Republicii, v němž dnes sídlí rumunský parlament – potřebovalo.
Nedlouho po navázání vztahů na platformě EHS-RVHP, v červenci 1988, byl na 44. zasedání RVHP v Praze právě s ohledem na nedávnou dohodu s EHS artikulován nový cíl RVHP – vytvoření integrovaného ekonomického komplexu včetně jednotného socialistického trhu.39 Tím inspirace ES nekončila: v září 1988 na setkání představitelů parlamentů států Varšavské smlouvy zazněly v narážce na Evropský parlament názory, aby vznikl i společný parlamentní orgán socialistických zemí.40
Zajímavě působí zmínka z ledna 1989, z níž je možné mezi řádky vyčíst, že nastavení vzájemného obchodu ČSSR a SSSR je vadné a generuje dluh Sovětského svazu, který měl do konce roku 1989 činit 1,5 mld. rublů.41 Naopak byly akcentovány možnosti spolupráce s členskými státy EHS, když na počátku osmdesátých let byl potenciál zahraničního obchodu se Západem podle odhadů využíván jen kolem 20–30%.42 Nepříliš důrazně tak byl naznačen směr, jímž se měl československý zahraniční obchod v následujícím období ubírat.
V květnu 1989 přijala československá federální vláda návrhy reformy hospodářského mechanismu a RVHP. Československá vláda ve svém návrhu počítala s tím, že do roku 1991 budou zkonsolidovány národní ekonomiky členských států RVHP, do roku 1995 bude přijat systém koordinace hospodářské politiky zainteresovaných států RVHP, jež měla směřovat ke sladění národohospodářských plánů na úrovni centra. Do roku 2000 pak měla být zformována zóna volného obchodu a do roku 2005 měla vzniknout celní unie a jednotný trh, přičemž konečným cílem mělo být přijetí společné měny.43
Patrně naposledy byla otázka hlubší spolupráce států socialistické soustavy předmětem jednání tajemníků ústředních výborů tzv. bratrských stran členských zemí RVHP, které začalo 9. listopadu 1989 (!) v Praze. S ohledem na další vývoj se nejen aktuálnost ekonomické integrace států socialistické soustavy, ale také samotná existence RVHP, stala minulostí.
Změny se v Československu odehrály velmi rychle po událostech 17. listopadu 1989. Po tomto datu začala nová éra československo-evropských vztahů. Dne 29. března 1990 učinil ústavní zákon č. 81/1990 Sb. tečku za Československou socialistickou republikou.44
Československý postoj byl od konce sedmdesátých let determinován partikulárními čs. hospodářskými zájmy, následně také několikaletou izolací SSSR po jeho vojenské akci v Afghánistánu, ale také postupným rozvolněním socialistického bloku díky Perestrojce a Glasnosti. Odhodlanost hnaná hospodářskými zájmy tak byla brzděna obavami z reakce Sovětského svazu, jehož role „spolehlivé záruky přátelství národů“45 byla zhmotněna sovětskými vojáky a tanky v jednotlivých východoevropských členských státech RVHP. Navázání diplomatických vztahů tak bylo realizováno až v období, kdy již existovaly oficiální vztahy RVHP-ES, což indikovalo sovětský souhlas s takovým krokem.
Na příkladu jednání s ES je také dobře vidět falešnost hesel o družbě a přátelství, neboť prakticky všechny východoevropské státy RVHP v průběhu let samostatně jednaly o možnostech spolupráce s ES, čímž sledovaly především své hospodářské zájmy. ČSSR byla oproti ostatním v podstatné nevýhodě, neboť by její ochota ke změně, a tím – dle mého – umožnění hlubší spolupráce (byť socialistického) Československa s ES, znamenala faktickou negaci tzv. Poučení z krizového vývoje, které pranýřovalo reformní kurz Pražského jara i s jeho snahou o integraci RVHP a jež bylo fundamentem normalizačního Československa.
Tento článek zpřístupňuje méně známé aspekty československo-evropských vztahů z doby bipolárního světa, jeho těžištěm je zejména doba osmdesátých let. Naznačeny jsou uvažované možnosti užší spolupráce států socialistické soustavy a přehledně jsou shrnuty vzájemné dohody a smlouvy mezi ČSSR a ES.
Mgr. David Kolumber
This article deals with the relations between Czechoslovakia and the European Communities in the period from April 1951 to March 1990 in view of the Czechoslovak participation in the Comecon and the Warsaw Pact. Also the influence of the integration of Western Europe on socialist states is briefly recapped.
Mgr. David Kolumber je doktorand na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Za svou diplomovou práci Druhá Československá republika obdržel Cenu Edvarda Beneše II. stupně. Zabývá se ústavním právem a moderními právními dějinami. Od roku 2012 působí jako asistent soudce na Okresním soudu ve Zlíně.