Nesjednocujme státy, sjednocujme lidi.
Jean Monnet
Ne náhodou pokládám právě v roce oslav 550.výročí oslav mírového projektu českého krále Jiřího z Poděbrad zamyslet se nad Pamětmi Jeana Monneta, jehož kniha nedávno vyšla zásluhou nakladatelství A.Čeňka, který tímto vydáním navázal na mnohé publikace věnované utváření Evropy.2
Jde o Paměti někdejšího francouzského politika a diplomata Jeana Monneta/ 1888- 1979/, které jsou důkazem o potřebnosti doplňovat naše znalosti o minulosti svědectvími přímých účastníků dění. Monnet je pokládán za architekta evropské integrace a otce Evropy, jak zdůraznil v předmluvě k vydáné knize Libor Rouček.3
Pro evropskou integraci měl nezastupitelný význam Monnetův plán, který prezentoval roku 1950 francouzský minist zahraničí Robert Schumann. Monnet v tomto plánu navrhl vytvoření společného trhu pro uhlí a ocel. Tím chtěl položit nejen základy efektivního hospodaření ve významných výrobních odvětvích, ale i základy jednotné ekonomické a poltické Evropy. Toto se ovšem mělo stát cestou postupného předávání národních suverenit do rukou společných evropských orgánů.
Myšlenka postupného předávání národních suverenit však vzbuzovala a vzbuzuje řadu pochybností ze strany euroskeptiků. Není toto předávání v integračním procesu příliš rychlé? Nevytváří se zde byrokratický a málo demokratický superstát? Převažují nevýhody nad nespornými výhodami evropských integračních procesů?4
V roce 1952 se Monnet stal prezidentem první z nově vytvořených institucí- Vysokého evropského úřadu společenství uhlí a oceli. Založil rovněž Výbor akce pro Spojené státy Evropy.Zároveň se účastnil i přípravy založení Rady Evropy a přímo voleného parlamentu Evropské rady.
Monnetovy paměti přibližují život a dílo tohoto jistě zajímvého muže, který vzpomíná na svoji rodinu, dětství a mládí. Na muže, který se postupně zapojil do politiky Francie i Evropy a setkával se s význačnými politickými osobnostmi první a druhé poloviny 20. století.
Alexandr Ort přistoupil k překladu s hlubokými znalostmi mezinárodních vztahů a politiky, kterými se léta zabýval a v této oblasti publikovala přednášel. Jeho výborná znalost francouzštiny mu dovolila vystihnout i nejdrobnější nuance v uvažování Jena Monneta a zprostředkovat čtenáři Monnetovy názory.
Integrační evropské procesy sahají daleko do historie a úvahy o evropské architektuře motivované společnými zájmy členských států a snahou o vytváření protiváhy východu a USA mají svůj smysl a snad i budoucnost.
Nelze tu v tomto kontextu opomenout ani Monnetovy poznámky z 18. srpna roku 1966 směřující k vybudování Evropy. Autor v nich zdůraznil, že svoboda je nedílně spojena s civilzací, civilizace pak znamená i pravidla a instituce. Jejím úkolem je zajistit mír a obsahem sjednocení států je vzájemně si pomáhat a podporovat se. Ve společném se ale nesmí ztrácet národní prvek.5 Lépe řečeno- neměl by se ztrácet!
Při studiu Monnetových pamětí však nelze zapomenout i na názory varující, které mimo jiné upozorňují na nedokonalost kontrolních mechanismů v Unii. Při zamýšlení se nad budoucností Evropy ve světle Pamětí Jeana Monneta se nesmí ale ztrácet i hlasy kritické. V tom je smysl historické práce- ne bezvýhradné příjímání, ale diskuse a vážení pro i proti.
Karolina Adamová
Prof. JUDr. et PhDr. Karolina Adamová, DSc. je profesorka na Katedře právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a vedoucí Katedry právních dějin Fakulty právnické ZČU v Plzni. Je vědeckou pracovnicí Ústavu státu a práva Akademie věd. Je vedoucí redaktorkou časopisu Právník. Vedle právních dějin se zabývá též politologií. V roce 1999 absolvovala dlouhodobý studijní pobyt na Institutu pro evropské právní dějiny ve Frankfurtu nad Mohanem. Přednášky přednesla také na Ecole pratique des Hautes Études en Sorbonne v Paříži a na Fakultě práva a veřejné správy Univerzity Marie Curie–Skłodowské v polském Lublinu. Absolvovala kratší studijní a vědecké pobyty na řadě zahraničních pracovišť mimo jiné v Granadě, Pasově, Vídni, Sandoměři a Ženevě. Je a byla řešitelkou či spoluřešitelkou řady grantů poskytovaných různými subjekty. Autorsky se podílela na několika monografiích z nejen z oblasti práva, ale také dějin umění a politologie a na řadě různých menších prací a článků.