Od 60. let minulého století jsme svědky neustálého rozšiřování vzdělávacích příležitostí na vysokoškolské úrovni, mj. i cestou umožňování studia absolventům škol ne-gymnaziálního typu. Český vysokoškolský zákon pojem univerzita neužíval a toto nerozlišování rozdílu mezi historicky vzniklými univerzitami s náročnými teoreticky i humanisticky pojatými akademickými disciplinami a nově vzniklými vysokými školami (jen v soukromém sektoru jich je přes 45) muselo nutně vést k rozdílům v kvalitě i étosu v řadě významných profesí.
Právníci, lékaři, teologové/filozofové stáli u zrodu prvních evropských univerzit. Dodnes patří mezi klíčové profese, které se od jiných liší nejen mírou zodpovědnosti vůči klientovi, pacientovi či studentu a lidem vůbec, ale hlavně nutností zvládat stále rostoucí soubory poznatků, nových postupů i postojů. To od 19. století platilo i pro technická povolání, a stále více platí i pro nové společenskovědní obory.
Vzdělávací příprava k výkonu špičkových profesí byla ve 20. století vždy více či méně ovlivněna denominálními, nacionálními a sociálními zájmy a úsilím o zachování tzv. akademické svobody. Relativní autonomie, mající kořeny ve specifické kulturní tradici, je zřejmá dodnes jen tam, kde dál existuje vůle podporovat i neutilitárně pojatý základní výzkum a zdroje pro něj nutné.
S pokračující industrializací a urbanizací života se prohluboval pokles autority rodiny, církví, státu. Vzdělávání se stalo mimořádně důležitou cestou formování osobní identity. S postupným rozkladem či rychlým zničením třídního systému vznikly masy miliónů atomizovaných jedinců, vykořeněných z příbuzenského prostředí a rodného kraje, hledajících nové opory pro utváření svého života. V tomto kontextu byla poptávka po jednoduchých, ideologicky zdůvodněných řešeních, zvláště silná. Touha po ulehčení postavení v nové situaci, resp. přání být osvobozen od nejistot, konfliktů a pocitů osamocení se staly trvalými rysy moderního života.
Profesionálové, zodpovídající za tělesné a duševní zdraví rostoucích populací, byli a stále více jsou konfrontováni s novými civilizačními poruchami, které dynamika materialisticky a sekulárně orientovaných moderních (post-moderních) společností přináší. Příliš rychlé změny sociálního, kulturního, resp. politického prostředí vedou k rozkolísání vnitřního života nejširších společenských vrstev a k únikům od zodpovědnosti v osobní i veřejné sféře. Duševní poruchy, alkoholismus, drogy, nárůst nezvládnutelné kriminality všeho druhu jsou dnes běžným mediálním tématem…
Po 2. světové válce v západní Evropě vzal definitivně za své ideál absolutní suverenity národního státu a dosavadního stylu mocenské politiky. Bylo prosazeno křesťanskodemokratické pojetí evropského společenství složeného z množství států, které budou propojeny sítí vzájemných závazků a práv. Nová evropská jednota, respektující pluralitu, má tak být založena na společně sdílené mravní a intelektuální kultuře, novém duchovním občanství, které je nutno kultivovat od nejnižších stupňů vzdělávacích soustav a samozřejmě již v rodinách.
Zamysleme se v této souvislosti nad životem a dílem některé významné osobnosti 19. století. Zcela výjimečným zjevem byl na příklad Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), který téměř po dvě století slouží jako vzor vynikajícího badatele, praktika, humanisty, sociálního reformátora a politika.
Po ukončení gymnázia a části teologického studia opustil piaristický řád v Mikulově, aby posléze vystudoval lékařskou fakultu v Praze. Krátce po jejím absolvování vzbudil pozornost několika odbornými pracemi, které mu dopomohly v r. 1823 k místu profesora fyziologie a patologie na pruské univerzitě ve Vratislavi. Téměř současně založil první český naučný časopis Krok (s nákladem 300 výtisků). Společensky se stýkal s Poláky, Rusy, Lužickými Srby a samozřejmě s Němci, Rakušany a přáteli v Praze. Jeho kulturní úsilí a setkávání v rodinném bytě začala neformálně působit jako stolice slovanských dějin, literatury a jazyků. K oficiálnímu vzniku katedry slavistiky na vratislavské univerzitě pak skutečně později došlo.
Kromě průkopnických prací v oblasti fyziologie se vyznamenal založením fyziologického ústavu, který se v počátečních letech rovněž nacházel v jeho domově. Současně se podílel na zápase s epidemiemi, podvýživou a celkovou sociální bídou slezských tkalců. Pomáhal uprchlým Polákům-revolucionářům (1830) a navazoval další hlubší styky s předními českými intelektuály, kteří položili základ k české kulturní a později politické sebeinterpretaci a aktivní politice. Šlo hlavně o Šafaříka, Jungmanna, Čelakovského, Palackého a další.
Do Prahy se vrátil v roce 1850, kde začal působit jako profesor na lékařské fakultě. Po roce zde otevřel fyziologický ústav a současně zahájil vydávání přírodovědeckého časopisu Živa s přílohou Průmyslník a Domácí lékař. Pozornost dále věnoval výchově řemeslníků a dělníků – zasloužil se o vznik středních průmyslových a zdravotnických škol, staral se o vydávání kvalitních učebnic. Stal se členem Průmyslové jednoty a umožňoval vzájemné odborné a společenské styky vědcům, lidem z praxe, umělcům a různým veřejným činitelům.
Přitom stíhal překládat díla předních evropských spisovatelů a naopak informovat zahraničí o českém kulturním vývoji. Samozřejmá skromnost, vlídnost, cílené povzbuzování studentů i lidí z praxe se i jeho zásluhou šířily, aby se staly normou pro chování vzdělanců usilujících o rozkvět své vlasti.
Po zvolení do českého zemského sněmu (1861-7) nepřestal prosazovat přírodovědný průzkum a popis české krajiny. Působil při založení Národních listů, Časopisu lékařů českých a soustavně šířil svoji vizi založení české akademie, která by sloužila jako ústřední vědecko-kulturní instituce země.
Zemřel s pověstí a autoritou evropsky uznávaného vědce, humanisty, respektovaného politika a to i ve Vídni, kde byl vnímán jako vůdce českých separatistů.
Stručný přehled činností a životní cesty tohoto vynikajícího „advokáta chudých“ vyvolává potřebu zamyšlení z hlediska kulturní, filozofické a politické antropologie.
Jaké osobnosti a profesní výkony stimulovaly rozvoj industrializace a urbanizace? Jaké morálně-intelektové vlohy a osobní motivace umožnily vznik nových společenských a kulturních institucí a následně další rozvoj specializací v oblasti techniky, přírodních věd, financí a práva, historiografie, jazykovědy, filozofie atd. ? Proč všeobecně sdílený kulturní rozmach a optimismus skončil na přelomu 19. a 20. století aby byl nakonec smeten bezprecedentní válečnou katastrofou?
Zánik Rakouska-Uherska po 1. světové válce byl koncem nárazníkového systému, který po staletí odděloval Německo od Ruska. Po staletém, jakkoli obtížném soužití téměř dvou desítek národů a národností, vzniklo mocenské vakuum, v němž nové státy měly snahu, ale ne sílu. Tak byl vytvořen prostor pro expanzi nejprve nacismu, a poté komunismu.
Skryté síly, které po generace připravovaly nepředstavitelný civilizační rozvrat a ponížení lidské důstojnosti nejproduktivnějších vrstev téměř všech evropských národů, nebyly dodnes v úplnosti analyzovány.
Britský filozof David Levy v práci Politický řád (SLON, Praha 1993) problém tázání po místě a zodpovědnosti lidí ve světě oslabených a nestabilních primárních i sekundárních institucí zmínil v souvislosti s diskuzí německých antropologů v první třetině 20.století. Jeho práce ukázala řadu cest k řešení potřeby nové sebereflexe i v dnešní době.
Řada zahraničních i našich historiků po desítky let výstižně poukazuje na rozmach nacionalismu obsahujícího silné prvky nepřátelství k ne-árijským rasám. Překotná industrializace a urbanizace koncem 19. století, válečné útrapy a poválečný hospodářský rozvrat po r. 1918 vedly k polarizaci a pádu společenské soudržnosti. Odlišnosti mezi liberálním a kulturním idealismem středního a jižního Německa a autoritářstvím pruské vojensko-byrokratické tradice vytvořily ideové protiklady, které vygenerovaly prostor pro vítězné tažení rasové teorie již před válkou. Cesta k obnově společenské soudržnosti byla hledána a nalezena v prosazení disciplinovaného života v biologicky a rasově čistém národním společenství. Směr k dalším katastrofám byl ukázán.
Světonázor, založený na rasovém přístupu, postupně zasáhl německé univerzity a další důležité společenské instituce včetně zavedených profesních asociací právníků, lékařů, učitelů a dalších. Tvrdého nátlaku nebyly ušetřeny především církve.
I dnes vidíme, že každá jedno-dimenzionální interpretace žádoucího společenského vývoje, založená na nesnášenlivém náboženském, národním či třídním principu, představuje vážné ohrožení nejen pro příslušnou zemi, ale mnoho dalších oblastí.
Vedlejším produktem uvedených zjednodušení je nárůst brutální vůle k moci, která se nikterak neohlíží na lidské či kulturní ztráty a civilizační hodnoty. Tak vzniká sociálně-politické prostředí kontext, které je pro tělesné a duševní zdraví člověka, který přece jen nějak přežil století válek a politického útlaku, dlouhodobě zátěžové. Pokud nebyli čelní představitelé kulturního a veřejného života přímo fyzicky likvidováni, byly aspoň zakazovány a odstraňovány jakékoli zmínky o jejich přínosu,vlivu a významu. Následná diskontinuita přinesla ztrátu spolehlivých vodítek pro vnímání reality a pro společensky efektivní jednání. To je ideální půda pro manipulativní a agresivní politickou vůli a pro další znesnadnění hledání přiměřeného a smysluplného osobního i profesního života. Cíl uplatnění se vidí v neustálé honbě za rychlým úspěchem, krátkodobými zážitky a stoupajícím konzumem. To snižuje schopnost hlouběji založeného úsudku a reflexe syntetického charakteru, bez níž je politický život nemožný.
Po generace měli v řadě zemí každý sedmý rok učitelé předních, badatelsky zaměřených, univerzit umožněnou tvůrčí dovolenou. Mohli cestovat, seznamovat se s novými kulturami či psát svoji další knihu. Prohlubovali tak zkušenost společně sdíleného světa a předávali ji v klidu a s odstupem další generaci. Vyspělý individualismus tak mohl vést k práci ve společenství s druhými i mimo vlastní obor a zemi. Dnes obvykle intenzita a rychlost současného kariérního postupu tohle nedovoluje, i když různé stáže a programy jdou směrem obnovy uvedené tradice.
Naopak stále častěji slýcháme o vyhasínání, či dokonce syndromu chronické únavy. Mnozí svědomití a poctiví lékaři, policisté, vysokoškolští pedagogové, vysocí představitelé státní správy a další nezvládají nápor na ně kladených úkolů.Vysvětlení tohoto stavu mají obvykle jen administrativně-organizační povahu. Je příliš mnoho pacientů, studentů, recidivistů či potřebných a závislých občanů. A samozřejmě chybí peníze. Takováto konstatování jsou na místě, ale mají pouze popisný charakter – analytičtěji pojatých vysvětlení z pohledu politické a filozofické antropologie stále není mnoho. Zvláště když je zřejmé, že zlepšením morálního zdraví občanské společnosti by mnohé problémy existovaly ve zredukované míře.
Naštěstí u nás v r. 1972 vyšla klasická práce Arnolda Gehlena Duch ve světě techniky (nakladatelství Svoboda, Praha). Autor zde mimo jiné obhajuje skutečnost, že potřeba významu je pro existenci člověka stejně základní jako je potřeba obživy a pohlavního života a rozmnožování. Bez pochopení svého postavení ve světě stále více technicky regulované přírody a společnosti nemohou lidé účinně konat. Stavy etické neurčitosti a dezorientace vedou dříve či později k rozpadu svazků kdysi považovaných za samozřejmé a nezbytné pro formování osobní identity.
Dnes je zřejmé, že nezadržitelně narůstají problémy spojené s duševní nevyrovnaností a následnými úniky do náhražkových světů a praktik, případně do kriminálních aktivit. To se stále více týká i špičkových profesí významných pro chod veřejných institucí politického, mediálního a hospodářského života.
Ztráta vnitřních korektivů evidentně souvisí i s koncem křesťanské antropologie, která byla vystavěna na přesvědčení o lidské slabosti a následné nezbytnosti morálního zdokonalování jedince i společností jako celku. To platilo pro každodennost v dobách míru a hlavně v obdobích po válečných pohromách. Různé moderní antropologie mají ale člověka více či méně za Homo faber, který, opojen dosaženými úspěchy, dále přetváří svět pro své zabezpečení, seberealizaci a pocit moci tvůrce bez patřičného respektu k bytí jako celku.
V době, kdy sekulární humanismus staví na obraze člověka jako bytosti přirozeně dobré, není snadné sladit empirickou zkušenost s dvěma světovými válkami a totalitními režimy s tímto východiskem. Zde se otevírá široký prostor pro soustavnou interpretaci nedávné minulosti i dnešní současnosti.
Ing. Alena Hromádková, CSc.
Doporučená literatura
E. Voegelin, Nová věda o politice, CDK, Brno 2000
R.Weaver, Ideje mají následky, OI, Praha 2011
M. Scheler, Místo člověka v kosmu, Academia, Praha 1968
Ch. Dawson, Porozumět Evropě, Zvon, Praha 1995