Trestní řízení je vybudováno na několika základních zásadách, které nejsou stanoveny pouze zákonem, ale jsou především samotnou právní ideou.
Zásady trestního řízení jsou jedním z hlavních předpokladů fungujícího trestního práva procesního. Zaručují nejen hledisko právní, k ochraně zákona, ale také hledisko účelu a smyslu zákona. Tyto zásady se nejen podporují, ale také vystupují jednotně. Staly se neodmyslitelným základem českého trestního procesu. Některé z nich jsou zaručeny již v ústavním právu. Vždy k nim také musíme přihlížet v náhledu s Listinou základních práv a svobod. Mnoho z těchto zásad je natolik významných, že zavazují všechny orgány a stádia řízení popřípadě pouze jejich část. Základní zásady trestního řízení označujeme také za právní ideje, jak budu ještě dále v článku popisovat. Všechny níže popsané zásady nalézáme v § 2 tř.1 2 3 Tyto zásady nás tedy vedou k tomu, jakým způsobem se máme ubírat, jak by se mělo postupovat a hlavně, zda naše společensko-právní hodnoty směřují k jejich dodržování či vyžadování. Nejedná se pouze o soubor teoretických zásad v praxi nevyužitelných, právě naopak. Zásady jsou chráněny již v ustálené praxi Ústavního soudu. Ten mimo jiné žádá dosažení tzv. spravedlivého procesu.4 Význam samotných zásad můžeme rozdělit na jejich funkce, které jsou – poznávací (umožní nám pochopit cíle a souvislosti), interpretační (při výkladu zákona používáme základní zásady, které sledují cíl zákona), aplikační (zásady jsou jakýmsi vodítkem pro aplikaci sporných otázek), zákonodárná (základní zásady jsou definovány v úvodní části trestního řádu).5
Tuto zásadu nalezneme v § 2 (1) „Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.“6
Tato zásada se vztahuje k článku 8 odstavci 2 LZSP. Ten stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než zákonným způsobem. Tato zásada mimo jiné garantuje ochranu osob před nezákonně získanými důkazy. Takto získaný důkaz je absolutně neúčinný. Dále je touto zásadou chráněno právo osob proti bezdůvodným stíháním a bezdůvodným zásahům pokud překračují nezbytnou míru. Nelze stíhat osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Také lze stíhat pouze trestné činy a provinění.7 Zásadu řádného zákonného procesu nebo také zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů tedy můžeme označit za jednu z nejvýznamnějších ne-li nejvýznamnějších v trestním procesu. Stanovuje nám princip zdrženlivosti a přiměřenosti z hlediska trestního stíhání pouze z důvodu v trestním řádu stanoveném.8 Zákon nám úplně jasně vymezuje, v jakých situacích a jakým způsobem by bylo možno někoho stíhat. K tomuto je potřeba přičíst kombinaci nejen ústavních práv, ale také trestního práva atd. Na případnou možnost srovnání zde zmíním jednu ze svých starších prací, ve které se z mezinárodního hlediska, ale i s poukazem na ČR, nastiňuje porušení nejen této zásady z důvodu tzv. většího dobra nebo chcete-li, spravedlnosti.9
Ve spojení LZPS s § 2 tř. (2) dostáváme následující zásadu „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“10
Tento zákonný stav zajišťuje, že vina musí být vždy nepochybně a úplně prokázána. Pokud se neprokáže vina, nastává stejná situace, jako kdyby byla prokázána nevina. Orgány tedy musí díky této zásadě vystupovat vždy nezaujatě a nestranně. Obviněný není také povinen prokazovat svoji nevinu.11 Presumpce neviny je jeden z prvků práva na spravedlivý proces. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže rozšiřuje tuto ochranu z hlediska mladistvého. Jakákoliv pochybnost skutková tak hraje nesmírnou úlohu v prospěch obviněného.12 Zde dochází občas k porušování této zásady ve vztahu kupříkladu v tzv. „mediálních procesech“, které budu popisovat v jiném svém článku.13 Nastínit můžu už teď situaci, kdy dochází k veřejným prohlášením ve smyslu, že: „veřejnost by měla soudní proces sledovat nikoliv ovlivňovat.“14 Již delší dobu se upozorňuje na tuto možnou problematiku mediálně významných kauz a je třeba očekávat, kam až tato situace zajde. Rozhodnutí, jakou cestou se tedy soudy v těchto kauzách budou ubírat, nás teprve čeká.
Tato zásada je obsažena v § 2 (3) „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“
Zásadu legality nebude možno splnit pokud – státní zástupce nesmí, popřípadě nemusí stíhat konkrétní trestný čin. Stíhání těchto činů je sice na jednu stranu povinností, na druhou je nutno si uvědomit její aplikovatelnost ve spojení s jinými zásadami.
Zde nám odstavec (4) § 2 říká: „Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.“15
Zásada oficiality dává za povinnost orgánům činným v trestním řízení provádět jen takové úkony, jsou-li pro jejich provedení dány zákonné důvody. Tato zásada platí pro všechny orgány a všechna stádia trestního řízení.16
Jedná se o snahu, aby byly trestní věci co nejrychleji projednány. Přesto ale musí být konkrétní věc řádně objasněna. Nesmí tedy nastat situace, kdy dochází ke zbytečným průtahům. Zároveň by nemělo dojít ke zbytečnému urychlení trestní věci s nedostatečným či odbytým objasněním věci.
Tyto dvě zásady se nalézají v odstavci (5) § 2 „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.“17
Jedná se o snahu touto zásadou zabezpečit pravdivé zjištění skutkového stavu věci, nalézt skutečné pachatele a ještě chránit nevinné osoby a jejich lidskou důstojnost. Zásada vyhledávací je myšlena ve smyslu důkazního řízení. Orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy.18 Hlavní myšlenkou vycházející nejen z právní teorie a judikatury této zásady je velmi jasné stanovení potupu, který očekává společnost. Pachatel činu má být vždy nalezen na základě skutkového stavu věci. Je očekávána činnost státního zástupce, který musí prokázat vinu obžalovaného a soudu, ten má povinnost dokazování doplnit.
Jedná se zde o zásadu vycházející z odstavce (6) § 2 „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“19
Hodnocení důkazů má zákonnou povinnost být řádně odůvodněné tak, aby byla možná jeho přezkoumatelnost. Hodnocení důkazů tak není závazné pro jiný orgán činný v trestním řízení.20 Tato zásada nepředpokládá hodnocení důkazů na základě věrohodnosti, ale na základě vlastního uvážení. Tato problematika je řešena velmi podrobně v celé řadě publikací, přesto v našem úvodním vymezení docházíme k závěru, že soud není kromě zákona ničím omezen a hodnocení probíhá na základě svobodného a volného vnitřního přesvědčení.
V této zásadě vycházíme z odstavce (7) § 2 „Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.“21
Zde je nám předkládána možnost spolupráce, která má výchovně působit a předcházet trestné činnosti. Nejdůležitější prvek je dozajisté předcházení páchání trestných činů. Toho je dosaženo určitou formou reakce na tresty za spáchané činy i v rámci prevence.
Dochází nám zde k rozdělení procesních funkcí mezi různé subjekty. O procesním postavení stran hovoříme jako o rovném s posílením principu kontradiktornosti. Zásadu popisuje odstavec (8) § 2 „Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce.“22
Na základě zásady obžalovací se oddělují nejvýznamnější procesní funkce (žalobce, obhajoba, soudce) a jejich výkon je svěřen každý zvlášť jinému subjektu.23 Stanovení obžaloby jako jednoho z důležitých bodů zahájení trestního stíhání není „samo sebou“. Opět tu dochází k prolnutí více zásad potažmo právně teoreticko-trestního postupu.
Touto velmi zajímavou zásadou se hodlám zabývat podrobně v pokračování tohoto článku s názvem: Zásada veřejnosti ve vztahu k mediálním „online“ přenosům.24 Pouze naznačím, že na jednu stranu je zajištěna ochrana občanů před zlovůlí státu ve formě soudu. Na druhou se pomocí online přenosu o kauzách a osobách dozvídají lidé, kterých se proces netýká a může formou medializace dojít k ovlivnění rozhodnutí soudu.
Soud má vždy rozhodovat na základě provedených důkazů a ústním přednesu stran. I soud sám je vázán touto zásadou a jednání, rozsudek a další úkony činí ústně. Zásada je v odstavci (11) § 2 „Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.“25
Zásada ústnosti jako i jiné zásady nestojí vždy sama. Opět ve spojení s dalšími zakládá jisté garance jistoty před soudem.
Soud má mít možnost bezprostředního dojmu z řízení a možnost posuzovat skutečnosti z pramenů nejbližších těmto skutečnostem. Nalézáme ji v odstavci (12) § 2 „Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.“26
Opět tedy soud rozhoduje na základě zákona o tom, ke kterým důkazům bude přihlédnuto a za jakých podmínek.
Zásada nám zajišťuje ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti které se vede řízení. Tato práva náleží obviněným, obžalovaným, odsouzeným a podezřelým.27 Definice zásady je v odstavci (13) § 2“ Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“28
Jedna z dalších podstatných zásad zajišťující ochranu osob před státním zneužitím moci. Osoba může využít obhájce a bránit svá práva. K tomuto se vztahuje i silná mezinárodní ochrana na základě dokumentů o lidských právech. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 14 odst. 3 či evropská úmluva čl. 6 odst. 3.29
V tomto velmi stručném úvodu jsem se snažil nastínit účel, význam, hodnoty a smysl zásad trestního řízení, které považuji za nezbytné k pochopení základní problematiky. V následujících článcích na jiná témata se pokusím některé kauzy rozvést i obohatit o zásady trestního řízení.
Mgr. Jiří Sobotka
Jiří Sobotka: The Principles of Criminal Proceedings
The stated article innitiates a series of consequently published articles with information about principles of penal law and their relations to each other. It is not just needed to know where is the principle situated, we should also understand the purpose, meaning and the relations to other, not only legal values. The author suggests the background of this matter and assesses its future use.
(Summary translated by Lucie Kianková)
Mgr. Jiří Sobotka absolvoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně v roce 2012. Během studia se zabýval problematikou ochrany práv a svobod. Ve svých pracích se snažil využít zkušenosti s dlouholetým hodnocením judikatury před jednáním soudů, úřadů, zákonů, a situací, odporujících hodnotám demokratických právních států či spravedlnosti.