Při výkladu a praktickém používání zdravotnického práva se setkáváme s odborným pojmem placebo. Týká se to například rozmanité komplementární a alternativní medicíny nebo přírodního léčitelství. Používání různých postupů, látek a prostředků působení na zdraví je věcí svobody volby péče o vlastní zdraví (Kurierfreiheit).1 Lidské svobodě a poptávce z ní vyplývající má odpovídat nabídka služeb na trhu. Pojem „komplementární a alternativní medicína“ sice není českým právním pojmem, ale pro jeho zavedenost v klinické praxi jej používám i zde.2
V západním pojetí bývá tento lékařský pojem chápán v poměru k tzv. konvenční biomedicíně či tzv. školské medicíně. Scelujícím pojmem bývá integrativní medicína. Komplementární a alternativní medicína v některých oborech v Česku pronikla do tzv. školské medicíny, resp. zdravotnického vzdělávání.
V nedalekém a kulturně spřízněném Bavorsku, kam někteří čeští lékaři odcházejí za výdělkem, po pětadvacet let působí nemocnice zaměřená na tradiční čínskou medicínu, TCM-Klinik Bad Kötzting.3 Vedle ní můžeme zmínit například mnichovskou nemocnici Krankenhaus für Naturheilweisen,4 navazující na Münchner homöopathische Spitalverein založený roku 1851. Mnichovskou integrovanou nemocnici tvoří odborná klinika vnitřního lékařství, přírodně léčebné péče a homeopatie. Naturheilkunde je tam zavedenou součástí zdravotnictví a celé společnosti.5 Setkat se můžeme s lékařskou odborností Arzt für Naturheilverfahren. Připomenout si také můžeme hamburskou podnikovou nemocniční pokladnu Securvitas anebo wuppertalskou zdravotní pojišťovnu Barmenia. Obojí nabízí zdravotně pojistné služby v oboru Naturheilverfahren, včetně smluvního připojištění hrazení nákladů léčitelských služeb (Heilpraktikern). Zdravotní pojišťovna Barmenia ve věcném rozsahu pojistitelné přírodně léčebné péče uvádí čtyřicet druhů této péče.
Švýcarská spolková ústava po lidovém hlasování z května roku 2009 praví: „Spolek a kantony pečují v rámci rozsahu svých pravomocí o zohlednění doplňujícího lékařství.“ (čl. 118a nazvaný Doplňující lékařství, Komplementärmedizin).6 V Lichtenštejnsku patří například přírodní léčitelé mezi zdravotnická povolání.7 V Německu mají výslovné postavení povolání, podrobeného odborné zkoušce.8
V Rusku před lety odstranili některé pochyby tím, že výslovně umožňují působení léčitelů ve zdravotnických zařízeních.
Tolik pár slov na úvod. Ostatně do dubna 1997 byla v Česku hrazena akupunktura z veřejného zdravotního pojištění, včetně případné pulzní diagnostiky. Jak známo, akupunktura nebo požehování pracují s úplně odlišným obrazem světa a vnímáním člověka, nežli například klinické inženýrství. Podobně indická ájurvéda, japonské lékařství aj. Kupříkladu akupunkturní pojetí je vitalistické, a to oproti pozitivisticky laděným proudům západní biomedicíny.
U nás, v Evropské unii patří komplementární a alternativní medicína mezi výzkumná témata financovaná z veřejných zdrojů; viz např. A pan-European research network for Complementary and Alternative mediciene (CAM) pod názvem CAMbrella.9 Koordinace této výzkumné sítě se odvíjela od Technické univerzity v Mnichově.
V Evropě působí řada lékařských a jiných profesních spolků, jejichž činnost souvisí s naším tématem. Některé z nich jsou sdruženy v CAMDOC Aliance.10
Některé otázky komplementární a alternativní medicíny již dříve dospěly k přístrojovým technickým řešením chráněným patenty na vynálezy nebo užitnými vzory.11
Statistická Klasifikace oborů vzdělání vycházející z mezinárodního standardu UNESCO obsahuje, vedle zdravotní péče, též „Tradiční a alternativní medicínu a terapie“, což platí i v Česku (sděl. č. 348/2015 Sb.).
Z blízkého Německa si připomeňme tamější univerzitní stolice: Lehrstuhl für Naturheilkunde, Lehrstuhl für Naturheilkunde und Integrative Medizin, jakož i Lehrstuhl für Medizintheorie, Integrative und Anthroposophische Medizin.12 Pokud by se snad někdo měl stát univerzitním profesorem z „oboru placebo“, nezbylo by než těmto otázkám věnovat i právní a zdravotně vzdělávací pozornost. Totéž by platilo pro zdravotní pojišťovny. Těžko by obstála péče řádného hospodáře například německé zdravotní pojišťovny, resp. nemocenské pokladny, která by hradila zdravotní výkony založené buď na „ničem“, anebo na „něčem jiném“. I proto nelze vyloučit, že věci se ve skutečnosti mají poněkud jinak, než bývá částí lékařské nebo přírodovědecké obce tvrzeno. Vyloučit nelze, že spor o placebo může být pouhou zástěrkou skutečného sporu světonázorového, resp. ideologického, včetně možné osobní řevnivosti apod. subjektivních činitelů v přírodní vědě.
Část lékařské obce vysvětluje účinnost některých metod, látek nebo prostředků komplementární a alternativní medicíny pouze pomocí efektu placebo, pokud vůbec. Jedná se o pojem, který je kontrolně metodicky znám a používán ve zdravotním výzkumu a při klinickém hodnocení léčiv.
Zjednodušeně řečeno, jedná se o kontrolně pokusné použití neúčinné látky, metody nebo prostředku namísto účinného, aniž o tom nemocný člověk ví. Fakticky by se tak jednalo jen o nepřímou účinnost „něčeho“ nebo „ničeho“, když vlastní fyziologickou účinnost by příslušná metoda, látka či prostředek vůbec neměly anebo by byla zanedbatelná. Srov. některá lékařská tvrzení o neúčinnosti homeopatických přípravků, včetně specifických humánních homeopatických přípravků s léčebnou indikací podle lékového práva, které jsou u nás dostupné jen na lékařský předpis. Dále k tomu srov. Evropský lékopis podle Úmluvy o vypracování Evropského lékopisu z roku 1964 a Protokolu k ní (sděl. č. 255/1998 Sb.), jakož i Český lékopis úředně vydávaný Ministerstvem zdravotnictví.
Stranou ponechávám různé vědecké hypotézy nebo přírodovědecké či psychologické teorie mechanismu účinku efektu placebo. Pro právní posouzení zdravotních služeb nemají význam. Na danou otázku nahlížím s ohledem na plnění závazku péče o zdraví (výkon zdravotní služby).
Běžná zkušenost říká, že různá soběvemlouvání (autosugesce) nebo cizí podmanivá chování (sugesce) mohou přispět k úlevě u méně závažných chorob, třeba typu duševní nepohody. Zřejmě i u podpůrné léčby závažných onemocnění. Vzpomeňme jen na osmé přikázání skautského zákona: „Skaut je veselé mysli!“. Dosáhnout alespoň úlevy je žádoucí, byť by se třeba jednalo jen o úlevu dočasnou. V těchto případech se běžně mluví o účinku placebo, ponecháme-li stranou určité techniky psychoterapeutické apod. Vlastní postoj k sobě samému nebo cizí postoj k nám může pomoci, včetně změn chování nebo prostředí apod., zvláště u psychosomatických neduhů. Někdy stačí i jen pouhé pomyšlení na dostupnou pomoc vnímavého člověka, v něhož klademe důvěru bez ohledu na jeho veřejnoprávní odbornost. Nakonec i advokát někdy sehrává roli racionálního „laického terapeuta“, namísto manželského a rodinného poradce, ve sporech rodinněprávního charakteru týkajících se klientových obtížných životních situací, nemluvě o mediátorovi.
Zdá se ale, že tímto způsobem se někdy pokoušíme objasnit i takové zdravotní jevy, které bývají složitější a hlubší, ačkoli by snad byly rozumově vysvětlitelné jinak. Pokud by pouhé „vlídné slovo“, sebeklam anebo cizí podmanění, ale i jen cizí vnímavost, skrývané do vágního „placeba“, byly pokaždé či ve většině případů zásadně účinné, ušetřili bychom si odbornou práci, část dlouhého studia a náklady z veřejného zdravotního pojištění.13 Zřejmě tomu tak ale pokaždé zdaleka není anebo půjde jen o doprovodný efekt, byť jakkoli vítaný a pomáhající. Někdy může zpověď nebo modlitba zlepšit duševní zdraví či alespoň pohodu, například snížením duševního napětí či úlevou. Podle některých lékařů a fyziků se tak stává tehdy, je-li zpověď nebo modlitba psychoenergeticky vydatná; tzn. upřímná a vroucná. Podle jiných lékařů a fyziků, světonázorově zaujatých ateismem a hrubým materialismem, ale půjde o „šarlatánství“. Křesťanská svátost pokání a smíření je nezajímá a její event. vliv na uzdravení berou za přírodovědecky neprokázaný, tudíž neexistující (leda jako sebeklamné „placebo“). Výzkumy v tomto směru berou za zbytečně vynaložený čas a peníze a možným pokusným důkazům nevěří. Odmítána tak bývá sama pastorální medicína anebo jí zůstává formálně systematicky vyhrazené místo „stranou“, tj. v praktické teologii mimo zdravotní služby, kam ale věcně pronikla v podobě klinické pastorační péče.14
Tím došlo k podstatné proměně obrazu zdravotních služeb samých.
Částí lékařské vědy nebo lékařského stavu bývá účinnost některých komplementárních a alternativních, tzv. nekonvenčních, metod zdravotní péče spatřována v placebovém účinku služby či zdravotního výkonu téměř „čarodějného“ lékaře. Logicky je tento závěr opřen o racionální úsudek, že musí jít o účinek placebo, je-li zde vůbec nějaký účinek, jestliže jinak je určitý postup, látka nebo prostředek fyzikálně či chemicky neúčinný, popř. na hranici účinnosti; tedy účinek žádný anebo zcela zanedbatelný. Mluvíme pak o tzv. zůstatku ve smyslu logické úvahy, „když nic jiného, tak toto“. Logicky vzato by podle tohoto názoru mělo jít o soběvemlouvání (autosugesci) účinků „ničeho“, popř. o podmanivé působení, vemlouvání, například praktického lékaře pro dospělé vůči zkušenému dospělému pacientovi. A obdobně veterinárního lékaře podmanivě, téměř „čarodějně“, působícího třeba na včely či jiná hospodářská zvířata, u nichž v ekologickém zemědělství od roku 2000 platí legální povinnost přednostního používání přírodně rostlinných nebo homeopatických látek před alopatiky. Podotýkám, že jak homeopatie, tak alopatie, resp. homeopatické nebo alopatické přípravky jsou zákonnými pojmy lékového práva, aniž by kterýkoli z nich byl právně upřednostňován. – Vyjma výše uvedeného případu upřednostňování homeopatik před alopatiky.
V pokračování článku v příštím týdnu se na tuto problematiku podíváme z právního hlediska.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., nar. 1959, profesor občanského práva a vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde též vede výzkumnou skupinu práva duševního vlastnictví; advokát a mezinárodní rozhodce. Představitel vysokých škol v Akademickém sněmu Akademie věd České republiky. Původně státní notář a úředník. Od roku 1991 působil na brněnské právnické fakultě a později i na fakultě informatiky. Na Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně se zabývá znaleckým právem. Přednášel též na Fakultě práva Panevropské vysoké školy v Bratislavě. Autor byl hostujícím výzkumníkem v Ústavu Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní patentové, autorské a soutěžní právo v Mnichově a v Mezinárodním ústavu pro sjednocení soukromého práva v Římě. Autor působil ve vědecké radě Masarykovy univerzity v Brně, jiných akademických orgánech a oborových radách sociálních a ekonomických věd Grantové agentury České republiky a Grantové agentury Akademie věd České republiky (místopředseda oborové rady). Profesor Telec byl členem Vysoké skupiny autorskoprávních odborníků Komise Evropských společenství, konzultativního poradního orgánu prezidenta České republiky pro oblast práva a legislativy, rozkladové komise Úřadu průmyslového vlastnictví, pracovní komise Legislativní rady vlády pro občanské právo, řídícího výboru a rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti k novému občanskému zákoníku. Následně působil v expertní skupině Kanceláře pro aplikaci nové civilní legislativy téhož ministerstva. Spolupodílel se, mimo jiné, na vypracování českého autorského zákona z roku 2000 a mnoha dalších právních předpisů. „Právník roku“ 2006 v kategorii právo duševního vlastnictví na základě odborné ankety. Nositel Ceny rektora Masarykovy univerzity, dvou Čestných uznání rektora Univerzity Palackého a slovenské Medaile univerzitního profesora Štefana Lubyho.