Právo Evropské unie zaznamenalo v posledním desetiletí značný rozvoj a jeho význam tím stále roste. Pro zachování a rozvoj prostoru svobody, bezpečnosti a práva Evropská unie přijímá opatření, jež jsou nezbytná k řádnému fungování vnitřního trhu.
V návaznosti na předchozí zpracování teritoriální, časové a personální působnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu1(dále jen „Nařízení o evropském platebním rozkazu“), a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích2(dále jen „Nařízení o drobných nárocích“), je třeba přistoupit k vymezení působnosti věcné.
Tento druhý příspěvek rovněž zpracovává soudní příslušnost, procesní právo a v neposlední řadě rozebírá i alternativní použitelnost posuzovaných nařízení. To vše s ohledem na zvolený přístup, kterým jsou zpracovány právě společné prvky.
Nařízení o evropském platebním rozkazu a Nařízení o drobných nárocích (společně dále rovněž jako „zjednodušená řízení“ nebo „nařízení“), jak již bylo řečeno, se vyznačují mnoha společnými prvky. Vzhledem ke zvolené koncepci zpracování příspěvku je na místě přistoupit k vybraným společným prvkům jak jsou uvedeny níže.
Zjednodušená řízení upravují věcnou působnost jak pozitivním vymezením, tak negativním vymezením. Zatímco z oblasti působnosti nařízení se vyloučené věci v Nařízení o drobných nárocích a Nařízení o evropském platebním rozkazu zcela neshodují, k pozitivnímu vymezení je v obou nařízeních možné přistupovat shodně.
Zjednodušená řízení lze aplikovat na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech.3 Samotná nařízení nedávají expressis verbis odpověď na to, co se rozumí občanskou a obchodní věcí. Avšak judikatura Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) značně přispívá k objasnění tohoto užitého termínu. Je tomu tak z důvodu, že Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech4 (dále jen „Nařízení Brusel I“), stejně tak jako Bruselská úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968,5 ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), rovněž užívají pojem občanská a obchodní věc.
Z četných rozhodnutí ESD lze vyčíst potřebu striktně odlišovat mezi věcmi soukromého práva a veřejného práva. Neznamená to však, že by nebylo možné, aby na jedné straně vystupovala tzv. osoba veřejného práva, např. subjekt běžně nadaný výkonnou mocí. Povaha účastníků není rozhodná, týká-li se nárok soukromoprávní sféry, kdy subjekt veřejného práva, resp. žaloba, se řídí právem soukromým.6 Pojem občanská a obchodní věc tak vyjadřuje víceméně právní povahu7 nároku. Namístě je rovněž uvést, že z pojmu občanské a obchodní věci jsou automaticky z použití nařízení vyloučeny daňové, celní a správní věci, stejně tak jako uplatňování odpovědnostních nároků vůči státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci, tzv. acta iure imperii. Pro snazší uchopení pojmu občanské a obchodní věci je namístě zohlednit některá rozhodnutí ESD, která se jeho vymezením zabývají. Mezi ně patří zejména případy LTU,8 Rüffer,9 Sonntag,10 Henkel,11 Lechouritou,12 ČEZ,13či Blijdenstein.14
Z uvedených rozsudků ESD lze dospět k vymezení pojmu občanská a obchodní věc zejména prostřednictvím oddělení aktů veřejné moci, tzv. acta iure imperii. O výkon veřejné moci15 půjde pak zejména tehdy, když subjekt veřejného práva uplatňuje vůči osobě soukromého práva nárok vyplývající z práva veřejného. Pod takový nárok lze subsumovat situaci, kdy se jedná o platbu obligatorní určenou výhradnímu subjektu.16 Je však nezbytné vycházet z autonomního výkladu a zohledňovat cíl a systém posuzovaného předpisu.17
V každém případě bude nutné zkoumat, zda jednotlivý nárok je nárokem vyplývajícím ze soukromého či veřejného práva, resp. zda jde o závazek ze soukromého či veřejného práva.18 Z působnosti zjednodušených řízení tak budou vyloučeny nároky, jež vyplývají pro subjekt veřejné moci z vnitrostátních právních předpisů či mezinárodní smlouvy, spadající pod oblast práva veřejného.19
Naopak do působnosti nařízení lze za daných okolností podřadit situaci, kdy osoba zastávající veřejný úřad nese občanskoprávní odpovědnost, a to bez ohledu na povahu soudu, jenž má o nároku rozhodovat.20 Rovněž subjekt, jenž chrání zájmy spotřebitelů, není nutně považován za subjekt uplatňující veřejnou moc.21
Z působnosti zjednodušených řízení jsou vyloučeny zejména daňové, celní či správní věci a rovněž uplatňování nároků na odpovědnost státu za jednání či opomenutí při výkonu státní moci, tzv. acta iure imperii.22
Obě nařízení dále shodně vylučují věci týkající se:
– majetkových práv vyplývajících z manželských vztahů, závětí a dědictví;23
– úpadků, vyrovnání a podobných řízení;24 a
– sociálního zabezpečení.25
Přestože tato kapitola pojednává o společných znacích zjednodušených řízení, pro přehlednost je namístě uvést i negativní vymezení věcné působnosti, v němž se nařízení od sebe odlišují. Z působnosti Nařízení o evropském platebním rozkazu jsou dále vyloučeny26 nároky z mimosmluvních závazků, pokud nejsou předmětem dohody mezi stranami nebo nedošlo k uznání dluhu, a nároky z mimosmluvních závazků, pokud se nevztahují na peněžité pohledávky ze spoluvlastnictví. Tyto vztahy postrádají znak nespornosti, a proto na ně nelze nařízení aplikovat. Mezi ně se řadí spory o bezdůvodné obohacení nebo o náhradu škody.27 Znak nespornosti by však získaly v případě uzavření dohody mezi stranami či uznáním dluhu. V souladu s tím jsou také tyto do režimu nařízení připuštěny. Sporná povaha nároku je oslabena i u druhé skupiny. Z toho důvodu nároky z mimosmluvních závazků, které jsou peněžité povahy a vyplývají ze spoluvlastnictví, lze v rámci nařízení uplatnit. „Typicky půjde o situaci, kdy jeden ze spoluvlastníků poskytne třetí osobě v souvislosti s předmětem spoluvlastnictví plnění a následně se bude domáhat od ostatních spoluvlastníků úhrady toho, co plnil nad rámec svého spoluvlastnického podílu.“28
Vyloučené z použití Nařízení o drobných nárocích, nad rámec výše uvedeného negativního výčtu společného pro obě zjednodušená řízení, jsou věci týkající se:
– osobního stavu nebo způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům;29
– majetkových práv vyplývajících z vyživovací povinnosti;30
– rozhodčího řízení;31
– pracovního práva;32
– nájmů nemovitostí s výjimkou žalob týkajících se peněžitých nároků;33 a
– porušení práv na ochranu soukromí a osobnostních práv, včetně pomluvy.34
Všechny výše uvedené věci jsou z působnosti zjednodušených řízení vyloučeny, a to i přesto, že by jinak pod vymezení pojmu občanské a obchodní věci spadaly.
Věcná působnost, chceme-li dospět k závěru o aplikaci zjednodušených řízení, bude muset být posuzována v souladu s judikaturou ESD. Ačkoliv účinky rozhodnutí ESD jsou závazné inter partes, odkazy na nejzásadnější rozhodnutí jsou v nových rozhodnutích téměř pravidlem a opomíjení ustálené judikatury ESD pro správné uchopení věcné působnosti nepřipadá v úvahu.
Nevyjasněná zůstává otázka, zda by nároky ze směnek mohly být uplatněny v režimu zjednodušených řízení. Nic však nenasvědčuje tomu, že by směnečné nároky měly být vyloučeny a lze je tak zahrnout do kategorie smluvních závazků. Za místo plnění závazku by pak bylo považováno místo platební.35
Jedním ze základních výstavbových kamenů obou nařízení je jejich alternativní použitelnost, přestože zde původně byly určité pochybnosti.36 Alternativní použitelností se rozumí možnost daná na výběr žalobci, zda zvolí některý ze způsobů stanoveným vnitrostátními právními předpisy, nebo bude postupovat podle jednoho z nařízení37 Zmiňovaná alternativnost je uvedena v Nařízení o evropském platebním rozkazu38 a v Nařízení o drobných nárocích39 v jejich preambuli. Možnost daná na výběr je vyzdvižena zejména Nařízením o evropském platebním rozkazu, kde je uvedeno, že „nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství.“40
Dobrovolnost tak nelze spatřovat jen v tom, že se jedná o návrhové řízení, nýbrž v dobrovolnosti postupovat v režimu daného nařízení. Dobrovolné využití, resp. upřednostnění zjednodušených řízení před vnitrostátními právními řády jednotlivých členských států je na žalobci.41 Žalovaný se jeho volbě musí podřídit.
Nejde však jen o možnost upřednostnění jednoho nařízení před vnitrostátními právními řády jednotlivých členských států, ale rovněž o volbu mezi jednotlivými nařízeními navzájem. Volba, v režimu kterého ze zjednodušených řízení bude řízení probíhat, zůstává na žalobci.42 Nic nenasvědčuje tomu, i přes dikci Nařízení o drobných nárocích,43 která výslovně neuvádí možnost využití jiného řízení podle práva Společenství,44 že by žalobci v režimu tohoto nařízení měla být možnost volby mezi zjednodušenými řízeními odepřena.
V konečném důsledku tak může být spor za stanovených okolností podřízen třem variantám45 daným na výběr. Nařízení o evropském platebním rozkazu, Nařízení o drobných nárocích anebo Nařízení Brusel I. Poslední z nich stanoví stranám sporu příslušný soud, který bude dále postupovat podle svých procesních pravidel, tzv. lex fori. Tímto je myšlen postup podle právních předpisů členských států.46
Určení soudní příslušnosti je podstatné pro určení, u kterého soudu členského státu řízení vůbec zahájit. Zatímco Nařízení o evropském platebním rozkazu přímo odkazuje na použití Nařízení Brusel I,47 Nařízení o drobných nárocích hovoří jen o soudu příslušném.48 V obou případech však bude rozhodným pro určení příslušnosti soudu právě Nařízení Brusel I.49 V konečném důsledku se tak Nařízení Brusel I uplatní vždy.
Určování soudní příslušnosti dle Nařízení Brusel I značně přesahuje rozsah této práce, proto je zde zmíněno jen okrajově.50
Základním pravidlem pro určení příslušnosti soudu je domicil51 žalovaného. Výjimku z obecného pravidla pak tvoří tzv. alternativní pravomoc I (čl. 5), alternativní pravomoc II (čl. 6 a 7), pravomoc speciální (čl. 8 až 21), pravomoc výlučná založená nařízením (čl. 22), pravomoc výlučná založená dohodou stran (čl. 23) a pravomoc založená podřízením se zahájenému řízení (čl. 24).52
„O tom, který soud (stupeň soudní soustavy) bude v konkrétním členském státě v Řízení rozhodovat, jsou členské státy oprávněny rozhodnout samy“53 a konkrétní soud tedy bude určen na základě vnitrostátních právních pravidel.54
Zjednodušená řízení obsahují mnohá procesní pravidla, která jsou přímo aplikovatelná. Jejich obsah však není zcela komplexní. Proto je vzniklé mezery nezbytné vyplnit uceleným vnitrostátním právem.
Za tímto účelem obě nařízení obsahují ustanovení odkazující na relevantní vnitrostátní právo členského státu, resp. jeho procesní právo.55 V případě odlišné právní úpravy v nařízení oproti vnitrostátnímu právu platí přednostní aplikace nařízení. Vnitrostátní procesněprávní předpisy se uplatní pouze v otázkách, jež nejsou regulovány zjednodušenými řízeními.
V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat dosah nařízení a procesněprávních předpisů příslušného členského státu. Např. v případě důvodů pro zastavení nebo omezení výkonu rozhodnutí platí dle nařízení, že soud tak může učinit na návrh žalovaného.56 Tím však není dotčeno použití vnitrostátních předpisů. Jak uvádí Vaške: „Ustanovení čl. 23 EPIR se vztahuje pouze na případy procesní obrany odpůrce proti evropskému platebnímu rozkazu ve státě původu. Nejsou jím samozřejmě dotčeny jiné důvody odkladu nebo zastavení výkonu rozhodnutí (…).“57
Nařízení o evropském platebním rozkazu přímo ve svém čl. 25 hovoří o soudních poplatcích.58 Absence obdobného ustanovení v Nařízení o drobných nárocích však neznamená odchylnou úpravu. Obě nařízení, resp. řízení podle nich, budou podléhat soudnímu poplatku stanovenému v souladu s vnitrostátními předpisy členského státu, místa, kde se řízení vede.
Mezi další otázky, které jsou určovány na základě vnitrostátních předpisů místa, kde dané řízení probíhá, patří např. výpočet nákladů řízení, postup při výkonu rozhodnutí59 či i náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem.60 Nejdůležitější je ovšem při aplikaci zjednodušených řízení pamatovat na zásadu subsidiarity vnitrostátních právních předpisů.
Podřazení nároku věřitele pod příslušné nařízení, resp. jeho věcnou působnost, vyžaduje v některých případech znalost rozhodnutí ESD. V každém případě je však třeba se zabývat pozitivní a negativní věcnou působností.
Po posouzení (ne)vhodnosti postupu dle zjednodušených řízení je možné zvažovat i použití řízení přípustných podle vnitrostátního práva. Nařízení jako alternativy tak nezužují možnosti věřitelů, ale právě naopak, dávají jim do rukou další nástroj, kterým se mohou domáhat svých nároků.
Mgr. Jiří Duba
Jiří Duba: Simplified Proceedings in the European Judicial Area in Civil Matters II
This paper is concerned with the area of Simplified Proceedings in the European Judicial Area in Civil Matters and is aimed at describing two regulations. Regulation (EC) No 1896/2006 of the European Parliament and of the Council of December, 12, 2006 creating a European order for payment procedure (hereinafter referred to as “Regulation 1896/2006”) and Regulation (EC) No 861/2007 of the European Parliament and of the Council of July, 11, 2007 establishing a European small claims procedure (hereinafter referred to as “Regulation 861/2007”).
The paper follows previous paper and places an emphasis on other specific common features of both regulations. Elaborates on the term of civil and commercial matters using the European Court of Justice cases issued on the basis of Council Regulation (EC) No 44/2001 of 22 December 2000 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters as well as 1968 Brussels Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters. Likewise, negative material scope is also described.
Material scope is followed by elaboration of alternative use of Regulation 1896/2006 and Regulation 861/2007, delimitation of jurisdiction and application of procedural rules of national law.
Mgr. Jiří Duba je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V současnosti je zaměstnán jako advokátní koncipient ve společnosti BBH, advokátní kancelář, v.o.s., a věnuje se zejména obchodnímu, mezinárodnímu a pojišťovacímu právu.